Hospodářská krize nebo mravní bída?

"To, čemu jsme zvyklí říkat hospodářská krize, je jiné jméno pro mravní bídu. Mravní bída je příčina, hospodářský úpadek je následek. V naší zemi je spousta lidí, kteří si myslí, že hospodářský úpadek lze sanovat penězi. Hrozím se důsledku tohoto omylu. V postavení, v němž se nacházíme, nepotřebujeme žádných geniálních obratů a kombinací. Potřebujeme mravní stanoviska k lidem, k práci a k veřejnému majetku. Nepodporovat bankrotáře, nedělat dluhy, nevyhazovat hodnoty za nic, nevydírat pracující." (Tomáš Baťa, 1932)

Tomáš Baťa

Slova stará 79 let jsou dnes aktuálnější, než kdy jindy. Geniální průmyslník Tomáš Baťa se jistě obrací v hrobě, když vidí, jak hluboce zadlužená je zem, která bývala ještě před sto lety bohatá. Když vypracovával svůj velkolepý obuvnický projekt, mohl díky bohatství země vytvořit něco výjimečného.

Když bohatství země použijete k jejímu rozvoji a pro její prospěch, stane se země ještě bohatší. Proto bylo možné postavit Zlín aniž by to zemi zadlužilo. Dnes postavíte bez zadlužení leda velké kulové, vše je už totiž rozkradeno a tak si musíme znovu draze kupovat prostředky k rozvoji. Výsledkem je nevyhnutelný deficit státního rozpočtu, který je umocněn korupční povahou nepřímé parlamentní demokracie.

Baťa měl i jinou kvalitu spočívající v jeho empatii se zaměstnanci. Přes velké bohatsví nezapomínal na dělníky a vycházel jim politikou řízení vstříc.

Ukázkou toho, co mám na mysli, je město Zlín samotné, kde najdete celé městské části tzv. baťových domků původně určených pro zaměstnance i s rodinami. Domky slouží dodnes, ovšem obuvnický průmysl je ze Zlína v trapu.

Člověk si povzdechne, když vidí, co tu vlastně zbylo z českého průmyslu. Jeho strukturu definuje vcelku efektně  jediné slovo - Trosky. Dovolte mi vyhlásit minutu ticha za oděvní, obuvnický, strojírenský a  elektrtechnický průmysl, za cukrovary, výrobní podniky a zemědělství,  které všechny doplatily na chamtivost několika chamtivých lidí, kteří dostali v systému moc a prostor k ukojení svojí hrabavé touhy.

Nikdy by se to nestalo, kdyby byl opravdu uplatňován přímý přístup k demokracii. Jak napsal v Zelené Knize Muammar Kaddáfí, všechny systémy nepřímé demokracie jsou už ze své podstaty prokorupční. Proto již v r. 1977 předal veškerou správu země svým občanům, a oficiálně nezastává v Libyi funkci. Asi se ptáte, proč je den co den médii označován jako diktátor, viďte.

Libyjský model, který eliminoval korupci v zemi, pomohl jí k nemalému zisku a je prvotní příčinou ekonomického růstu by každého politika odstavil, protože by se ukázalo, že škodí. Je však nutné změnit systém řízení tak, aby se co nejvíce na rozhodování podíleli občané. Je potřeba rozvinout možnosti přímé demokracie, protože jedině tak zabráníme korupci a dalšímu zadlužování.

Ptáme-li se tedy, zda hospodářská nebo morální krize, odpověď zní že obě. Morální úpadek je nejhorší právě v politice, kde vidíme, jak moc peněz působí na osobnost člověka. Ten se stává závislý na své moci, protože moc korumpuje. Proto je nutné moc rozdělit mezi všechny, abychom tuto tendenci omezili.

Já to vidím jako jediné východisko, je to logické a správné. Naše země, naše odpovědnost, naše rozhodnutí.

Budou se kroutit, když se vláda začne hroutit, ale koho rmoutí, když se zloděj kroutí?