Zoufalé prostředí lékařských zázemí

Mé povolání mi dovoluje nahlédnout do prostředí našeho zdravotnictví ještě i z jiné stránky než jako pacienta nebo (dříve) otravovače lékařů s něčím k prodeji. Teď občas sedám i několik hodin a pracuji sama v pracovnách lékařů, v zákoutích, kam se pacient a možná ani prodejce nedostane. Mezi osobními věcmi, osobními materiály, u osobních počítačů, kde někdy za rohem je rozestlaná postel a poválené prádlo po nočních službách, umyvadla upatlaná od zubních past a lahvičky s vodou po holení. Nebudu vysvětlovat, co to je za povolání, stejně byste to nikdo nepochopil;-). Ale musím říct, že někdy jsem opravdu šokovaná, v jakém prostředí naši lékaři pracují a žijí.

Momentálně jsou těmi, kteří mě nechávají samotnou nebo s kolegy ve svých kumbálech a pracovnách, hlavně kardiologové, onkologové, alergologové a plicní. Prostředí jsou samozřejmě špitál od špitálu jiná. Jistěže že tam s kolegy chodíme především pracovat, ale když u někoho nebo s někým pracujete, tak pořád se pochopitelně jen pracovat nedá, máte i nějaký osobní vztah. Když s někým pracujete nějakou dobu celé dny třeba 3x do měsíce, tak chtě nechtě vidíte, jak ten člověk v práci žije, v čem žije, jaký je.

Musím říct, že i přes ten šílený chaos, v jakém naše zdravotnictví je, naše lékaře obdivuju za jejich pracovitost a odbornou a lidskou úroveň (aspoň ty „moje doktory“ určitě ano). Nevím, jak je to v zahraničí, ale co někdy při návštěvách a pracovních pobytech můžeme vidět u nás, nad tím by člověk zaplakal. Jistěže jakýsi pořádek v kanceláři nebo na lékařském pokoji je otázkou taky osobního vztahu toho obyvatele pokoje k nějaké organizaci věcí, ale obecně – vybavení a prostředí většiny lékařských pokojů je smutná katastrofa.

Hlavně v nemocnicích na malých městech a v městských poliklinikách je to fakt krize. Ale nejen v těch „malých“, i v některých „fakultkách“ je to zoufalost. Vybavení z dob raného socialismu, rozpadající se nábytek, ošumělé skříně, rozkládající se stoly, židle, odřená čalounění na křesílkách, prosezené gauče. Stolní lampičky jaké známe z Okresu na severu z pracoven soudruhů. Linolea nedefinovatelné barvy, hrbolatá dlažba udělaná za socialistických obkladů. Na poslední malování si stěny už možná ani nevzpomínají. Umyvadla dávno skoro bez glazur, kohoutky prskající vodu všude dokola, jen ne do umyvadla. Znám pár doktorů, kteří si pokoj v nemocnici vybavili na vlastní náklady, protože v tomto prostředí už dál žít nechtěli.

Někdy na přelomu éry socialismu a kapitalismu se místy nakoupily přístroje typu fax, kopírka. Dneska je z nich z posledních sil a silou vůle fungující hromádka špinavého plastu.

V policích se vrší kopie článků, odborné časopisy a do dálky svítí nové tlusté těžké knihy psané anglicky. Dost často jsou ty knihy „podporou osobního vzdělávání lékařů od farmaceutických firem“. Ty knihy stojí několik tisíc korun a nemocnice na to nemá, aby knihovnu takovými tituly vybavila. A studovat se musí, péče musí být na úrovni.

Jistěže jsou i někde prostory nové, rekonstruované, důstojné. Ale těch, co pamatují Šemíka jako hříbě, těch není málo. A v tou zoufalém zázemí je třeba studovat, převlíct se do bílého, zapnout mozek, nastavit úsměv a jít léčit. Možná jich je jen moc a prachy na všechny nestačí. Ale možná je to otázkou priority ředitele špitálu, co je nezbytné. Myslím, že žádný ředitel špitálu v socialistickém kutlochu na prastaré židli u stolu, ze kterého lezou třísky, nesedí.