Jak se bořily mé představy a mýty o Američanech, Part 1

Je to poslední dobou oblíbené téma, takže mi nedá, abych se nevyjádřil také. Asi je to mezinárodní vlastnost, ale minimálně my Češi máme tu vlastnost, že každému národu přičítáme nějaký národní charakter, zosobněný do jednoho příslušníka toho či onoho národa. Vidíte, ještě jsem ani nezačal, a už generalizuju nás samé.:) 

I když i tahle představa se postupem času vyvíjí. Při slově Rusové už většinou nevidíme vojáka z roku 68, nebo mužika, kymácejícího se pod vlivem vodky, ale poslední dobou spíš „Nového Rusa“, kterak jde ověšen zlatem v kožichu po promenádě ve Varech. Průměrný Rakušák se v našich očích zase vyvinul z France Josefa do podoby rakouského zemědělce, kterak na traktoru uprostřed silnice skanduje proti Temelínu.

Průměrný Američan se pak z ochránce rozdávajícího žvýkačky a čokoládu (v roce 45), a z mlhavé naděje že Rusové jednou odejdou (před dvaceti lety), zase změnil v posledních deseti letech na ošklivého utlačovatele ubohých Arabů, a nabyl podoby tlustého ignoranta, který jen žere hamburgery, kouká na nějakou místní Novu, a slepě následuje všechno, co mu řekne jeho ještě méně oblíbený prezident. Mé vlastní zkušenosti se (kromě těch několika lektorů angličtiny) sestávaly pouze z pár desítek setkání s americkými backpackers (hezky česky baťůžkáři) po Evropě. Ti většinou měli o světě nějakou představu, ale nepovažoval jsem je za reprezentativní vzorek. Nicméně nedalo mi to, a po celkem poctivém procestování Evropy a přilehlých krajů jsem si řekl že je načase se podívat i za velkou louži, jak to s těmi Američany opravdu je. Následující sérií článků bych rád popsal stav, jak to za velkou louží chodí mezi obyčejnými lidmi.

Ukecat moji drahou polovičku se ukázalo méně obtížné, než jsem se obával, a po měsících usilovného plánování (jsem hrozný pedant na cestovní plány) vznikl podrobný itinerář, který nakonec k mému úžasu takřka do písmene vyšel. Nicméně ne všechno má člověk pod kontrolou, a jsa vychován za komunismu, mám panickou hrůzu z vyřizování jakéhokoliv povolení k překročení hranic. Okolí i média mne strašily procenty odmítnutých žádostí o víza, arogancí konzulárních úředníků, a nutností doložit a zdůvodnit naprosto vše v mém životě včetně velikosti spodního prádla. Jelikož to bylo mé první zařizování víz (tu dopisní známku, co mi dali do pasu v Egyptě resp. Turecku, nepovažuju za pořádné vízum), vzal jsem to vážně, a shromáždil velkou hromadu všech potvrzení a dokladů. Ze spodních šuplíků jsem vytahal papíry k bytu, v práci si nechal vystavit potvrzení, že mne nehodlají vyhodit, a že naopak očekávají, že se k tomu a tomu datu vrátím zpět do zaměstnání, výpisy z banky, málem i potvrzení ze školky, že jsem netrhal mouchám nožičky.

Jaké bylo moje překvapení, když pak padl mýtus číslo jedna, a to že americké velvyslanectví je něco jako Kafkův Zámek, a málokdo odtamtud odejde s pořízenou, a pokud ano, tak za cenu psychické i tělesné újmy. Konzulární úředníci byli v pohodě, korektní, všechno jim šlo od ruky, a přestože jsme museli asi ke třem různým okénkům, nikde nevznikal žádný problém v plynulosti. Představte si takovou proceduru na českém úřadě, byl bych tam ještě teď. Jediné, co chtěli, byl náš plán cesty, když už nevíme přesnou adresu, na které budeme v USA pobývat, a jestli máme na cestu peníze. Zkrátka a dobře - aniž bychom sáhli na 99% z našich desítek připravených dokladů, odnášeli jsme si (obrazně řečeno, v reálu je přivezl druhý den kurýr) naše víza domů.

Zbaven kamene na srdci jsem se chlubil, že to mám za sebou. Přišla další vlna pochybovačů, že ještě nemám vyhráno, protože Američani přece kontrolujou ještě na letišti po příletu, a bezdůvodně vracejí lidi zpátky. Tento mýtus číslo dvě padl s podobnou lehkostí, jako mýtus vízový. Na letišti v Denveru sice byla třísethlavá fronta z plného letadla, nicméně opět jsem byl vyléčen ze zvyků českých úřadů, že fronta znamená hodiny čekání. Stejně jako na ambasádě, i tady vše fungovalo, fronta postupovala cupitáním kupředu, a my stanuli tváří v tvář obávanému imigračnímu úředníkovi. Hlavou mi běžela všechna ta varování a hrůzné zprávy v našich médiích o imigračních procedurách, svlékání donaha a dalších lahůdkách, kterými jsme od rána do večera krmeni. Byla ve mně malá dušička, už jsem viděl, jak sedím na náklady Lufthansy v letadle zpátky. Nicméně ani to se nekonalo, pán chtěl vědět, jestli nemáme u sebe víc jak 10.000USD v hotovosti, a jestli máme zpáteční letenky. Další mýtus padl, a s hlomozem se roztříštil o zem.

Ale ještě jich zbývalo dost. Po klasickém zmatkování na letišti, hledání kufrů, jsme zamířili k shuttlebusu k půjčovně aut. Vychován socialismem jsem si připadal blbě, když se černý řidič vrhnul na naše zavazadla a naložil nám je dovnitř, ale udělal to rychleji, než jsem dokázal protestovat. Nicméně je (jak jsem zjistil) pro Ameriku typické, že je návoz zákazníků k půjčovně zdarma. Minibus se vymotal z labyrintu letiště, a po pro nás nekonečné době konečně dojel na konec dlouhé řady půjčoven. Byly hezky seřazené směrem od letiště od těch nejdražších (Hertz) až po ty nejlevnější. Naše byla samozřejmě na konci, nicméně i ona splňovala prakticky jediný americký mýtus, který se ukázal pravdivý. A to ten, že v Americe je všechno velké. Slovem velké myslím VELKÉ! Každá z těch půjčoven měla asi tak kilometr na kilometr plochy, kompletně zaplněné auty. Takový pohled jsem viděl jen dvakrát v životě, a obojí to byla obří překladiště aut u námořních přístavů. Tady je to průměrná půjčovna.

Asi to bylo únavou z letu, naivitou, nebo měl prošedivělý Dave z půjčovny hodně dobré školení prodejních dovedností, nicméně nás ukecal k půjčení lepšího auta, než jsme plánovali. Také asi neuškodilo, když při pohledu na naše pasy zajásal, protože jsme v něm, v jednom z prvních Američanů, hned narazili na potomka českých imigrantů. Nicméně i přes vyšší náklady jsme toho nelitovali, protože dostatek prostoru v autě je při třítýdenní cestě rozhodně ku prospěchu.

Jelikož jsem člověk opatrný, už před odletem jsem obětoval jedno nedělní odpoledne, a i za cenu absence na fotbalovém zápase a 900Kč nákladů jsem donutil ženu k návštěvě autoškoly. Jak ponižující, po deseti letech za volantem! Nicméně po osmnácti hodinách na cestě (v cca jednu hodinu ráno našeho času) se i ten krátký trénink jízdy s automatem zatraceně hodil. Sice je miniaturní rozdíl mezi Fabií 1,2 a třítunovým SUV (pro zájemce: Dodge Durango 2008, 3,7l), a šaltpáka pod volantem je taky nezvyk, ale aspoň člověk trochu věděl, co a jak.

Při prvním pohledu na to pětimetrové monstrum se mi trochu podlomila kolena, ale dělal jsem hrdinu a nasoukal se dovnitř. Otočil jsem klíčem v zapalování, a ono nic. Nezbylo než zase potupně vylézt, a jít zpátky k přepážce. Nakonec se zjistilo, že má ten drobeček chcíplou baterku, načež Dave někam zavolal, a za půl minuty se přiřítil náhradní stroj. V pohybu byl ještě majestátnější. Ještě jsem zaváhal, zda není na čase přiznat porážku, a říct Davovi, že chceme přecejen něco menšího, ale co: jsi v Římě, chovej se jako Římané! Řeknu vám, takhle opatrně jsem jel jen dvakrát v životě. Prvně před pár lety, když jsem za tím seděl poprvé po kotrmelci na poli, kam mne vystrčil blbě předjíždějící bavorák, a podruhé před rokem, když jsem řídil prvně v Anglii. Jiné značky, široké pruhy, nezvyklé auto a respekt k místnímu šerifovi, to vše se podepsalo, a celých těch 20 mil k hotelu jsem fungoval jako přesně ten „safety car“, na které tolik nadávám na českých silnicích. Dokonce jsme ještě zvládli nakoupit v shopping centru, které je naštěstí obdobné, jako máme u nás. I když tady jsme začali narážet na další z amerických zvláštností, a to „self check“, tedy samoobslužné pokladny. Dost dobře si to nedovedu představit v praxi u nás, to by bylo smíchovské Tesco do dvou dnů prázdné.:) Naštěstí zde byly i klasické pokladny, takže jsme neriskovali, a drželi se známého. Čas self-checků ještě přijde.

Ještě jedno seznámení s nadměrnou velikostí nás ten den čekalo, a to rozloha hotelu. Pochopitelně jsme nebydleli v Hiltonu, ale v obyčejném „Innu“, v tomto případě to byl Quality Inn za rozumných 70USD za pokoj. Zaparkovali jsme za rohem od recepce, přihlásili se, a dostali pokoj 152. Coby nezkušení Evropané jsme ovšem opět podcenili rozlohu budovy, a jelikož byl pokoj na druhém konci, pěkně jsme se ověšeni věcmi prošli. Nakonec jsme auto stejně přeparkovali přímo k pokoji, abychom se vyhnuli zpátečnímu přesunu ráno. Na pokoji pak následovala první věc, kterou měli Američané menší, a to postele. Tzv. „Queen bed“ je velikosti cca 1,5x naší postele, ale je určena pro dvě osoby. Takže ačkoliv byl pokoj vlastně čtyřlůžkový, byl to spíš dvoulůžák s dvěma hodně širokými postelemi. Ale abych nekřivdil: i ti čtyři by se tam vyspali, a při započítání klimatizace, kvalitního koberce, kávovaru, koupelny atd. to byl na dálniční motel dobrý poměr cena-výkon. Upřímně – v Egyptě jsme bydleli v něčem podobném, bylo to zbrusu nové, a říkali tomu čtyřhvězdičkový hotel.

Pokračování příště.