Z ženatého inženýra bezdomovcem

Kdyby si někdo myslel, že do situace bezdomovce se dostanou jen sotva gramotní jedinci, příběh Leoše ho přesvědčí o omylu. Pochází z takzvaně dobré rodiny.

Agilní maminka byla v rodině vždy velicím důstojníkem, přestože otec jako „lampasák“ by k tomu měl mít blíž. Leoš zdárně ukončil základní školu, na střední odbornou se dostal možná s menším matčiným přispěním, ale to není nic výjimečného ani teď, natož začátkem sedmdesátých let.

Ekonomickou školu zakončil úspěšně maturitou, na kterou ho, stejně jako na přijímačky na vysokou školu, připravoval najatý učitel. V době vysokoškolského studia se věnoval závodně společenskému tanci a moc jim to s Evou slušelo. Rodiče roztančených perspektivních lidí se mezitím seznámili a mladý pan inženýr byl přijat jako dobrá partie do vážené rodiny. Za drátky v zákulisí stále tahala nenápadně Leošova maminka.

Po slavné svatbě začali mladí bydlet ve velmi prostorném rodinném domě nevěsty, přišel první a po krátké době druhý potomek a zdálo se, že nic nemůže zkazit nastartovaný úspěšný život.

Ale už se někde klubaly zárodky: když byl Leoš ještě doma, organizovala ho vždy matka, teď rodina Evy, kde byli všichni nesmírně pracovití a zruční, včetně čiperných prarodičů – práce kolem domu je vždycky dost. Očekávali totéž od „mladého“. Ne že by nechtěl, ale byl panelákem odkojené stvoření, které nedovede posekat trávu, ani opravit okap nebo dlažbu. A jako zálibu by přece jen vydržel mít raději společenský tanec i s životem, který k tomu patří.

To mu samozřejmě dávali postupně všichni náležitě najevo. Ještě že to tehdy v zaměstnání nebylo tak vysilující.

Tak roky plynuly a všecho nějak fungovalo, život se všemi úskalími, jak to zná každý z nás, s nemocemi, z kterých se vyhrabeme, úspěchy a neúspěchy dětí…

Rodina bydlela stále pod dohledem všech předků – dokonce i ložnici měli průchozí. Už jen to by bylo pro normálně fungující pár důvodem se vzchopit a jít bydlet někam skromněji, ale sami.

Leoš v časech před revolucí zkusil několik zaměstnání, ale později bylo hůř:  když přišly problémy, místo řešení měnil dál, začalo období zanikání neúspěšných firem a bylo mnohem víc poznat „kdo na to má“. Pořád ještě ale zastával různé ekonomické pozice na základě svého vzdělání, jenže už je hledal ve větším okruhu od bydliště a na čím dál menší časový úsek.

Tehdy se rodina začala rozkládat docela. Rozvod a odchod Leoše z domu nikoho nepřekvapil.

Postupně byl rád za krátkodobou nabídku jakékoliv práce, tlak na výkon rostl. To mu ještě dohazovali pracovní příležitosti známí. Jenže postupně zjistili, že se sami znemožňují – Leoš nepřišel v požadovaný den, nebo za pár dní přestal pracovat a zmizel… zjistil, že bez práce to jde taky. Začal zažívat období bezdomovce a zalíbilo se mu to. Nikdo na něj nekladl vysoké požadavky, parta lidí, s kterou se začal stýkat, byla veselá už zrána a všichni měli spoustu času.

Ze začátku pro něj nebyl problém najít přátele, kteří mu vypomohli půjčkou. Jenže nikdo z nich netušil, že to bude „na věčnou oplátku“ a čím dál víc bylo zjevné, že potřeby, které si jako důvod půjčky vymýšlí , jsou jen smyšlené báchorky. Pak jim začínal věřit snad i on sám.

Když ho teď někdo potká, setká se zanedbaným stárnoucím chlapem se skelným pohledem. A to je ještě relativně mladý a zdravý. Co bude dál?

Kdyby mohl jít od mládí svou cestou, mohl mít možná rád nějakou práci, které by se vyučil, která by ho bavila a na kterou by stačil a k tomu spokojenou nenáročnou rodinu. Možná.

napsáno pro časopis Burda 23.9.2010