O umění být sám

Nejsem akademicky vzdělaný expert na výše uvedené téma, ale zato jsem už takřka 15 let vdova, která by si třeba ještě v říjnu 2010, nedovedla představit, že po dovolené v Malaze bude za pár měsíců sama...

Život občas šokuje, člověka to buď složí, nebo posílí. Když složí na krátký čas, je to snad normální. Pak se musí vzchopit a jít dál.

- Když má rozpracovaný rodinný dům, je to vpodstatě v dané situaci záchrana od psychických problémů-i když dodává firma, starostí je ažaž.

A pak – radost, že se zadařilo. Rok je pryč.

...ještě pár let a pak člověka začne napadat, že ještě tady třeba chvíli bude a co s tím...

Tak zkusí – jenže to nikdy není „TO ONO“ – když jste zvyklí víc než 30 let na něco, nejde to naplnit. Zajímavý dominantní muž vás bude ovládat, submisivního nebrat .

Fajn, poznání, co teď?

Krásný/?/ je, že už s člověkem necvičí ty potvory hormony.

Zvykne si, že být sám a být sám sebou, kdy mu nikdo neříká, že by to mělo být jinak, je báječný.

Jsou věci, s kterými se člověk musí smířit, nejsou změnitelné. Nemá cenu nad nimi naříkat. Mám vyzkoušeno, že je lepší koukat dopředu, než se rozlítostňovat vzpomínkami, i když jsou krásné.

Mám tělo drobet nadranc, ale jezdit na kole cca 70 km týdně /ale bacha přátelé- na elektrokole :-)/ a plavat pravidelně každé úterý půl kiláku, mi dodává pocit, že to ještě jde...

Dokud mi hlava funguje, raduju se z toho, že můžu své nejmladší vnučky /4-6 let/ šokovat nějakými informacemi, na které rodiče i škola neměla čas.

Jsem ráda sama, mám fajn kamaráda na cyklovýlety, partičku na kulturní akce, báječnou rodinu s mnoha vnoučaty...

Na konci všech událostí si přestavíte takovou tu scénu z filmových trháků, kdy si ti dva leží v náručí a vy nemáte v čem... – to není naříkání, jen konstatování, ale zase vás nikdo neruší chrápáním :-)))