O potenciálním zloději a jisté ztrátě zákazníka

Nepatřím mezi obchodníky, takže se jedná o prostý popis situace z jedné strany. Do té prodejny jsem chodila ráda ještě když sídlila ve stísněných prostorách malého krámku v centru,

X+

kde začínali. Málokdy jsem odešla s prázdnou, vždycky mi do oka padlo něco z proutí, ratanu, mořské trávy a dalších neznámých přírodnin, co se mi hodilo, nebo co mohlo někomu udělat radost. Majitelé už mě znali a jako správní obchodníci se mnou jako stálým zákazníkem zacházeli - od zářivého úsměvu na uvítanou po závěrečné pukrle.

Přibylo zboží a prodejna se rozšířila až do bývalých skladovacích prostor. Bylo čím dál víc na co se chodit dívat a čím si dělat radost.

Pak se  na dveřích objevila cedule s oznámením, že se stěhují do nového. Tak jsem po delší době vyrazila na prohlídku.

Je doba dovolených, žádná stará známá tvář, všude brigádníci - a pozorní, jen co je pravda. Hned u dveří se ptají co si budu přát. "Nic, děkuju, jdu asi jen potěšit oko", opáčím s úsměvem. Jako reakci bych čekala, že mě nechají svobodně bloumat po rozlehlých místnostech a uvažovat, která proutěná truhla by se mi někdy někam mohla hodit.

Ale kdepak, - snaživý chlapec se mi pověsil na paty s odhodlaností stopujícího ohaře. Zpytovala jsem v duchu závadnost svého exteriéru a ješitně jsem usoudila, že to nemá chybu, což bylo asi podnětem k  prodavačovu slídivému činění - nepochybně ví, že největší podvodníci vypadají  nejuhlazeněji.

 O pohodovém rozjímání nad budoucím utrácením nemohlo být ani řeči. Už už jsem se ho chtěla zeptat, jestli vypadám tak podezřele, že mě musí hlídat... 

Ale pak jsem si vzpomněla na novou prodejnu se stejným sortimentem o jednu ulici dál, kde může zákazník bezostyšně lelkovat a mají tam tolik krásných užitečných i zbytečných věcí, upletených z vodního hyacintu... - a rychle jsem se rozloučila.