Kdyby jenom babička. Znám pár lidí v tom nejlepším věku, kteří doslova kašlou na své staré rodiče - právě z nedostatku času. Co na tom, že je kdysi vypiplali, utírali slzičky i zadek, vodili do školky i na Kašpárka, pomohli jim postavit se na vlastní nohy a pak se těšili i na vnoučata.- Ale všechno je najednou jinak - synek, který se vydává na daleké cesty po Evropě i dál - prostě nemá čas za tátou se podívat, protože žije v "horoucích peklech" neboli dvacet kilometrů za Prahou. Prostě "nestíhá". A kdož ví zda si jednou řekne s klasikem: "Dluh se chce platit -však není věřitele!" ??

Pěkná citace

Děkuji za příspěvek

Mněl jsem, jako asi každý babičky dvě. Jednu od Táty a jednu od Mámy. Tu od táty jsem nikdy neviděl. Zemřela 7 let před mým narozením. Ale ona s dědou Markem žili skoro celý život ve Vídni, odkud pochází i můj otec. Máti Češka, ale narozená a do 24 let života žila v Rakousku blízko Neulengbachu. Nějak shodou okolnosí se později ocitla v Česku, kde jsem se narodil pro změnu já. Ta babička po přestěhování do Čech žila i s dědou v naší domácnosti. Trpěla těžkou cukrovkou a já jsem jí vždy chodil (jezdil tramvají) do lékárny v bývalých, dnes už dávno zbouraných Chourových domech hned u Národního divadla. Děda, starý ruský legionář, který prodělal tu svízelnou sibiřskou anabázi ( s čímž měl neustálé problémy, když v Česku vládli předhrobci Kačeny Konečné) a tak mu nezbývalo, než dřít na stavbě se sbíječkou i když mu bylo už dost přes 60. Zemřel v 92 letch. Moje zmíněná babička byla velice moudrá žena, tolik lidových pranostik snad nemá ani žádná kronika, co jich ona znala.

Leč všechno je už historie, které si velice vážím a ted ̈jsem dědek (86) zase já. Tak svět a život běží.

A le...mluvíme tu o babičkách a já jsem tu místo toho vykecal celou rodinnou ságu. Budiž mé grafomanii odpuštěno

Krásné vzpomínky na pestrou rodinnou historiiděkuji za příspěvek

Dobrý jako obvykle Vaše články. Mají břink a radost ze života.

Děkuji za pochvalu

já jsem za babičkou z máminy strany jezdil stále. Když jsem byl menší tak skoro každý víkend, že už mi táta říkal, že se asi odstěhuji, mezi 15 - 18 už tobylo sporadicky, ale minimálně 1x za měsíc to bylo. Když vstoupil do pracovního procesu, tak to byl stejný cyklus.

Ale jsem nakonec skončil na ubytovně, tak se tam jezdilo vždy když bylo delší volno, dělal jsem v nepřetržitém provozu. Babička mi i zařídila ve své obci dočasné bydliště.

Jezdění skončilo až když mi babička zemřela v 83 letech.

Jinak na vysvětlenou, k babičce z tátovy strany se nedalo tak často jezdit, protože bydlela 6 hodin vlakem a vzdálenost po trati byla kolem 400 km, zatímco k této babičce to bylo hodinu vlakem

Pěkný

díky za příspěvek

Díky