Kdy jste si popovídali se svou babičkou?

Nemyslím tím, že jste se sešli někde na povinných nedělních obědech, kdy byla rodina vyzvána, aby se zúčastnila a tato, jsouc slušně vychována, se vesele shromáždí - přemýšlím o těch ostatních, kdy není žádná předepsaná účast,

chcete někoho vidět, probrat s ním pár názorů, drbů, vzpomínek... no a právě na ty vzpomínky jsou babičky jako dělané. Tedy ony jsou dělané na jakýkoliv rozhovor, ale děje minulé jim jdou nejlíp. Kromě toho člověk mnohdy na poslední chvíli zachytí cosi, co by si už nikdo nepamatoval.

Problém není, že byste nechtěli, ale není čas.

Nebo třeba chcete, ale /říkejme jí nadále babička/ je baba jedovatá, s kterou chcete omezit styk na nejnižší možnou úroveň.

Vraťme se k vlídné babičce, která provařila celé dopoledne, aby vepřoknedlozélo bylo akorát /a brambory dala vařit samozřejmě den předem/.

Těší se , jak bude všem chutnat /a taky že jo, když vám někdo bezvadně navaří.../ – babí to bylo bájo...

- ani nedají vědět, jak dopadly semestrální zkoušky na farmacii

- ani nedají vědět, že mají závěrečnou na kytaru

- ani nevím, kdy se čutá na SK Planá, když si to nezjistím

A ta babička čeká, že si s ní někdo přijde poklábosit, popovídat, pobesedovat a ono to asi nejde. Všichni toho mají děsně moc a na zbytečnosti není čas...