Jak se plíží kulatiny

Do určitého věku je to brnkačka- nikdo to neřeší, život je nekonečný a „když to člověk bere jako kabaret, tak to celkem ujde“ :-) /citát/ no a pak to přijde - začne to tak nějak docházet a úsměv na rtech tuhne...

Ne, že by to nebylo veselé období života, spíš tuhnou klouby, pokud je člověk pravidelně necvičí.

Takové ty zásadní kulatiny, padesátiny, to je ještě sranda – dnešní padesátníci vypadají báječně – i když -mezi námi: nezávidím: uštvaní v korporátech, do důchodu daleko...

Šedesátiny jsou fajn, jen nesmíte mít zdravotní problémy, které vám právě v ten čas všechny báječné čiperné plány svižně shodí ze stolu...

Tím víc se těšíte na ty další – hurá, dožili jste se – no jo, ale co teď?

Oslava

Kde? – aby se všichni vešli, koho? – samozřejmě rodinu, kamarády, kolegy...

Když je rodina normálně přátelská a soudržná, je to paráda. Sejdeme se v příjemné hospůdce , popovídáme, pojíme, popijeme, možná i kytara bude?... Jinak nastává problém hodný psychologa.

Těch lidí, co člověk v životě potká je habaděj, takže jedna partička z práce, jedna kamarádka z ještě dřívější práce, kamarádi z cyklovyjížděk... – a nikdo z nich se vzájemně nezná. Nemá cenu do kompletovat. Tak oslav hafo...

Fajn, naplánováno, zarezervováno, oznámeno.

Pak vám dojde, že je vám FAKT TOLIK! – zaradujete se, že jste se tolika dožili, že máte velkou milující rodinu, že jste tady na Zemi něco užitečného hmatatelného zanechali... a když ne, pak platí „se stářím přichází moudrost, ale někdy přichází stáří samo.“

...a jestli to oslavíte tak či onak, je úplně fuk...