Jak držíte příbor a jak nasedáte na kolo?

Všimněte si prosím nadpisu, protože článek bude opravdu o tom, co v něm je, což se poslední dobou většinou nevidí :-)

Mám problém. – Kdo ho nemá... vím, že držím příbor naprosto mimo společenská pravidla. Místo toho, abych skrývala konce v dlani, držím nůž a vidličku jako tužku. Nemůžu za to. Jsem už velká holka a při vší snaze mi to v mém pokročilém věku nejde změnit. Mr. Špaček by nade mnou zaplakal...

Jako správná perfekcionistka jsem se snažila to už několikrát změnit. Ta večeře, kdy jsem se to snažila napravit a na kterou jsem se nesmírně těšila, je pro mně nezapomenutelná. Nevypíchla jsem si oko, ale požitek byl fuč...

Stydím se za to... dokážu správně držet lokty tak, že bych udržela jeden díl Palackého, ale to je všechno. Už se tím trápit nehodlám, chci mít z jídla radost – zvlášť z toho, které mi někdo naservíruje :-)

Nasedání na kolo je mé druhé trauma. Určitě většina z vás praktikuje takové to elegantní – jednou nohou šlápnete na šlapačku, rozjedete se, druhou nohu svižně hodíte přes kolo na druhou stranu.

Jak se mi to líbí a jak to obdivuju... -nikdy jsem se k této akrobatické dokonalosti nedopracovala. Jako malá jsem se učila jezdit na maminčině kole, které mělo ještě líbivou a tehdy praktickou síťku na zadním kole, aby se nezapletla sukně :-). Na sedlo jsem nedosáhla, tak se šlapalo, jak to šlo...

Dneska jsou mí největší kamarádi Ferda a Bělouš – Ferda je městský kolo, Bělouš elektro. Je jim úplně fuč, jak na ně nasedám. S Ferdou jezdím do města, kde je třeba větší obratnosti, na Běloušovi na výlety po naší krásné vlasti, kde do kopců nemusí trpět moje kolenní klouby.

Všichni jsme spokojení a při zastávce na oběd ve výletní restauraci si s držením příboru ani já, ani nikdo z okolí nedělá těžkou hlavu :-)