Chcete mít doma malou Čáslavskou, nebo "jen" spokojené dítě?

Dodatek nadpisu měl být "o rodičovských ambicích a nešťastných dětech", ale nějak se to tam nevešlo. Je to celkem jedno, protože příběh malé Lidušky je na víc řádek:

X+

Když jí byly čtyři, začala chodit do rytmiky. Byla tam nejmenší a bavilo jí to. Na klavír hrál stařičký pan Knapp, co pamatoval ještě prvorepublikovou pohybovou výchovu a do gongu svižně udávala rytmus pečlivě nalíčená a vysportovaná paní Jožka Brejchová, která vedla školu taneční výchovy stejně dlouho.

Jedenkrát ročně se konala v divadle Akademie, kde všechny holčičky až  patnáctileté slečny předvedly v načinčaných šatech nacvičené sestavy a ladný taneční krok. Rodiče, babičky, tetičky a další přivlečení rodinní přátelé zaplesali  -áááách, jakou že to mají šikovnou dívčinu.

Největší rozkvět začínala tenkrát prožívat mnohem agresivnější disciplina. Právě probíhala nejúspěšnější éra československé sportovní gymnastiky a začaly se zakládat experimentální gymnastické třídy.

Do škol se vydali erudovaní specialisté a vybírali odvážné, mrštné a dlouhonohé adepty, které víc bavil sport než učení. Protože při každém pokusu je potřeba mít co nejširší vzorek, vybrali i několik nedlouhonohých, kteří  zas měli odshora dolů fádní jedničkové vysvědčení a smysl pro rytmus. Takže i Lidušku.

Rodiče dětí, které byly z několika set vybrány do třicetihlavé třídy, jásali a už viděli stoupat potomstvo na olympijskou bednu.

Na rytmiku už nebyl čas. Trénink byl čtyři dny v týdnu, k tomu dvakrát dlouhé odpolední vyučování a jazykovka. V sobotu odpoledne baletní průprava. Liduška stíhala, i když škola byla na druhém konci města a tehdy nebylo zvykem vozit ratolesti autem - pěkně s několika přestupy městskou dopravou. Ráno vyrazila s obrovskou taškou značky Botas a večer se vracela domů. S puchýři od bradel na rukách, s modřinami od kotoulů na kladině a spoustou domácích úkolů. Nic se neodpouštělo.

Trenéři potřebovali výsledky a cvičební praktiky tomu odpovídaly. Řvaní i mocné "přesprdelovky", když se uhnulo těsně před přemetem na přeskoku, byly běžné. Prázdninové soustředění ukusovalo vzácných čtrnáct dní prázdnin.

Ať se Lída snažila se jak chtěla, i přesně absolvované sestavy, provedené pyknickým tělem, nevypadaly zrovna nejúchvatněji a na kladině, kterou měla ze všeho nářadí nejraději, ji při závodech zrazovala psychika. Deset centimetrů šířky není dělaných na chvějící nohu.

Na konci povinné školní docházky bylo všem jasné, že experiment, který měl vyplivnout olympijské vítěze nevyšel.

Nikdo ze třídy v gymnastické moročině nepokračoval.

Lídě i většině jejích spolužáků se intenzivní trénování podepsalo celoživotně na zádech a kloubech. Ale je pravda, že je naučilo hospodařit s časem, umět prohrávat a houževnatě se snažit něco dokázat. Kdo na to měl, vydržel mít vyznamenání i nejvyšší možné úspěchy v cvičení.

Teď bych se  ale ráda přimluvila za všechny Lidušky, kterým  budou rodiče na začátku školního roku vybírat nějakou sportovní aktivitu – nenuťte svou malou podsaditou dceru do dlouhonohého olympijského usilování a dopřejte jí rozumně sport, kde uplatní vůli a vytrvalost, nebo ji nechte jen radostně tančit v rytmice - budete spokojeni, zdrávi a šťastni všichni…