A babi, proč bych si nemohla vzít bráchu?

Tak milí přátelé, svět pokročil, tedy skoro mi připadá, že učinil velký krok, než stál před propastí, ale to je třeba jen můj pocit... mám s rodiči níže uvedených dítek už velmi dlouho naplánovaný týden,

kdy budu mít tu čest s nimi /samozřejmě srandička, Kristí a Jakub prominou/prožít čas. Pro neinformované: čas távíme často a velmi, neb jsme sousedé.

Tak se stalo, že v krásném, opravdu letním čase, jsem ve svém osamělém domečku přivítala svá milovaná nejmladší vnoučátka. Jsou tři – Áňa předškolačka + dvojčata Barborka a Eliška 4r. Velmi výživná sestava.

Jestli máte představu o líbezných, klidných a tichých dívenkách, tyhle to nejsou. Tedy líbezné jo, napohled-dlouhovlasaté blonďaté ...

Podstata je neuvěřitelně energeticky nabitá. nejen fyzicky, ale i psychicky. To se potom odráží i v nárocích na okolí. Takže tentokrát i na mě, jako hlídací aparát.

Jsem už osoba letitá, v době mého mládí se maximálně děvčata v době puberty pouštěla do kina na „Helgu“ /aby vůbec věděla, jak přicházejí děti na svět/.

Teď přijde chvála /kdo to za vás udělá?/ – jsem babička oblíbená, s kterou se dá povídat o všem.

Tak jsme za krásného horkého letního dne měly s holkama debatu o tom, proč by si brácha nemohl vzít ségru. Argument: „ přestav si holku a kluka s brýlemi, že by mohli mít dítě nevidomé,“ zafungoval...

vypadalo to velmi dobře vysvětlené.

Diskuze měla nebývalý zájem -tedy hlavně ze strany předškolačky Aničky

„ -no jo babi, takže já bych si nemohla vzít bráchu“

- „ale ty Ani přece nemáš bráchu“

Anička s jiskou v oku: „ babi, vždyť já si můžu vzít i ségru „

- co k tomu dodat...