Bod zlomu

Evropa řeší jednu krizi za druhou. Teď aktuálně je třeba uklidit po španělské realitní bublině a stabilizovat situaci po řeckých volbách, přičemž ohroženy jsou i další země. V této atmosféře skončil poslední Evropský summit závěrem, že záchrana Evropy vede přes hlubší integraci.

Bylo by iluzí si myslet, že problém je jen institucionální. Evropa musí souběžně řešit několik krizí - bankovní, která je velmi akutní, protože v několika zemích hrozí run na banky, krizi konkurenceschopnosti celého svého jižního křídla a krizi veřejných financí.

Bankovní krize byla částečně způsobena nevhodnou politikou Evropské centrální banky - při tak nízkých úrocích se země, které byly dlouhá léta zvyklé na vyšší úrokové sazby, nemohly nezadlužovat. Peníze byly půjčovány stále lehkovážněji a dnes jsou vzniklé dluhy v podstatě nesplatitelné. To je klasický scénář většiny finančních krizí.

Irský příklad ukazuje, že bankovní problém není řešitelný v rámci jednoho státu. Evropská bankovní soustava je také velmi propojená a problémy se mohou rychle přelít i do dalších zemí, takže řešení musí být rychlé, společné a dostatečně radikální, aby se neprohluboval morální hazard ve finančním sektoru. V USA a ve Velké Británii zkrachovaly stovky menších bank a některé systémově důležité instituce byly dočasně znárodněny.

Řešení strukturálních problémů jižního křídla vyžaduje delší čas a vedle toho se je třeba smířit s tím, že v každé měnové unii jsou oblasti s odlišnou hospodářskou strukturou a úrovní a všude se to řeší přerozdělováním, u nás například mezi Prahou a Karlovarským či Ústeckým krajem, v USA mezi Kalifornií a Aljaškou nebo Portorikem.

Bez společných dluhopisů to také nepůjde, ale postoj Německa, které chce nejdříve země v problémech donutit ke strukturálním reformám, je celkem pochopitelný, protože s fiskálním federalismem se cena za záchranu Evropy pro tuto zemi značně navyšuje.

Přichází bod zlomu

Déle než dva roky opakovaný názor, že hlubší integrace směrem k politické unii znamená nutnou podmínku pro překonání krize, získává díky sílícímu tlaku okolností politické momentum. Síla okamžiku je pro evropský projekt historicky určující. Podle norského politologa Trygve Uglanda právě díky identifikaci správného „konstitučního momentu“ dokázal Jean Monnet nastartovat projekt evropské integrace.

Monnet poukazoval na to, že: „Když takový moment nastane, je všechno jednoduché, protože nutnost neponechává žádný prostor pro váhání.“ Je však nutné být připravený a trpělivý - pro Monneta nastala ideální chvíle pro uskutečnění jeho plánu až pět let od konce války v kontextu ustavení Západního Německa. Tím se konstituovalo politické momentum pro Schumanovu deklaraci a vznik Evropského společenství uhlí a oceli.

Podobnou situaci můžeme cítit i dnes. Ačkoli je nutnost přistoupení k politické unii známa již od počátku evropské krize, správný okamžik přichází možná právě teď ve chvíli, kdy Řecko stojí na pokraji svých sil, hrozí hospodářská katastrofa ve Španělsku a rozpad eurozóny. Tento stav přitom může pomoci překonat jak současné ideologické rozpory dua Merkelová-Hollande, tak francouzskou zdrženlivost k federalizačním krokům.

Evropská integrace je proces, k jehož prohloubení nedochází ze dne na den. I v případě širší shody mezi členskými státy si přijetí a realizace Barrosova návrhu vyžádá čas a bude pro něj nezbytné získat podporu evropských občanů. Tím, kdo o budoucnosti Evropy rozhodne, budou její občané, to je nepochybné.

Rozhodnutí evropských občanů pro hlubší integraci bude nezbytné také z ústavního pohledu. Podle lisabonské judikatury německého Ústavního soudu lze očekávat, že takto radikální přenos pravomocí na unii by v největším státě unie musel být nutně podmíněn konáním referenda. Plebiscit jako nástroj přímé demokracie je v takto závažných otázkách správný - o to silnější ale musí být vůle evropských lídrů získat na stranu hlubší integrace občany.

Pokud má být řešení krize užší integrací životaschopné a udržitelné, nesmí nová Evropa prohlubovat svůj demokratický deficit. Je potřeba otevřít diskusi jak o smyslu a důvodech hlubší integrace, tak o budoucnosti institucí unie, vzniku druhé komory Evropského parlamentu a posílení mandátu pro Evropskou komisi vzešlou z evropských voleb, a to bez netransparentních zásahů Rady, jak je tomu dnes.

Kde bude stát Česká republika?

Rozhodovací centrum budoucí Evropy bude pravděpodobně v eurozóně. V tomto smyslu se již dokonce objevují návrhy na vytvoření podskupiny v Evropském parlamentu. Nová politická unie bude otevřená pro všechny, váhavce a skeptiky však nikdo nebude přemlouvat, protože na to už není čas.

Vícerychlostní Evropa nikdy nebyla v zájmu Česka. Pokud nebudeme součástí integračního jádra, tak to výrazně omezí naše možnosti prosazovat své zájmy. Jako otevřená ekonomika jsme závislí na vývoji v eurozóně, na jejím směřování bychom se však nemohli nijak podílet.

Českým zájmem byla vždy buďto co nejvíce jednorychlostní integrace, či přítomnost v co nejširším pevném jádru. Evropská integrace je totiž pro bývalé evropské velmoci jistou svěrací kazajkou, kde se musejí ohlížet i na zájmy menších zemí. Bez unie by teprve nastal ten pravý koncert „evropských velmocí“. V tomto ohledu by měla vláda Petra Nečase změnit svůj dosavadní kurz, kdy zbytečným odmítnutím Fiskálního paktu postavila Česko až na třetí kolej integrace. Kromě jasné politické deklarace podpory hlubší integrace by vláda měla potvrdit svůj závazek vyplývající z přístupové smlouvy a určit cíl, dokdy Česká republika přijme jednotnou měnu.

Stát nás to dnes nebude nic, protože do eurozóny vstoupíme nejdříve za několik let a to už bude jasno. Buď půjde o silný a životaschopný subjekt, nebo již nebudeme mít kam vstupovat. V každém případě, by deklarace ČR, že chce euro přijmout, společné měně psychologicky pomohla a naši partneři by to ocenili, což by se nám jistě dlouhodobě vyplatilo. Posílilo by to naši pozici.

Vzhledem k naší propojenosti se státy eurozóny by pro nás její rozpad představoval hospodářskou katastrofu, takže by bylo vhodné přidat ruku k dílu a přestat se tvářit, že se nás její osud netýká. Česko se proto musí rozhodnout, zdali chce v Unii nadále vystupovat jako „rebel bez příčiny“, nebo zda se chce přihlásit se ke spoluodpovědnosti za budoucnost evropské integrace a postavit svoji novou pozitivní a aktivní politiku na racionálních a smysluplných základech.

Psáno pro Hospodářské noviny, spoluautorem je František Nejedlý.