Homo frontalis

Je pravda, že Číňanů je dnes 1,29.... počkejte..... 1,3...... 1,31....... ještě chvilku...... 1,32 miliardy, ale na druhou stranu má Čína skoro stejný počet obyvatel přepočtených na kilometr čtvereční jako Česko - tak proč se Číňané všude tak tlačí - ve výtahu, ve frontě na záchod, na přechodu pro chodce i u dveří vagónu metra?

Nanjing Dong Lu, ShanghaiDan Capek

Na škole jsme měli předmět, který kromě o velikostech přepravních palet a typech pásových dopravníků pojednával i o teorii front. Na vše kolem fronty existují totiž přesné vzorečky, takže když jsem stál v Carrefouru na Andělu ve frontě u kasy (samozřejmě té nejpomalejší), mohl jsem si místo skřípání zubů spočítat pravděpodobnost, s jakou se to muselo stát zrovna mě. Skřípat zuby jsem pak ale zase mohl začít poté, co jsem si dosadil počet přítomných pokladních do vzorce pro pravděpodobnost vzniku fronty a zjistil, že vedení supermarketu na teorii front zrovna asi ve škole chybělo, protože tahle fronta prostě vzniknout musela. Pro všechny, kteří jsou - stejně jako jsem býval já - nespokojení s tím, že měli stejně hloupý nápad jako polovina Prahy, když se vydali nakupovat těsně před vánočními svátky, do zoo s prvními paprsky jarního slunka, nebo to snad jednoho dusného srpnového odpoledne zapíchli v práci trochu dřív, aby si řádně užili vodních radovánek v Podolí, a teď jsou z všeho toho lidského hemžení kolem sebe frustrováni, utápí se v depresích, alkoholu, drogách, sebe- nebo masově-vražedných myšlenkách, mám následující zprávu: zajeďte si do Číny, nejlépe do nějakého většího města a ideálně v době jednoho ze státních svátků. Až se pak vrátíte do Čech, budete považovat i staroměstský trh o Zlaté neděli za ideální místo pro tichou a ničím nerušenou meditaci. Ve výše zmíněné publikaci by se pro čínský trh totiž musela udělat jedna změna: vzoreček pravděpodobnosti vzniku fronty by se vypustil (což by studenti jistě ocenili, s trojčlenkou si u něj nevystačíme) a pro další výpočty by se jeho hodnota plošně nahradila číslem 100%.

Proto nepřekvapí, že si Číňané vytvořili vlastní systém pro přežití ve světě front. Zpočátku mě zaskočilo, že když si mávnete na taxíka a nejste dost rychlí, někdo vám do něj hupsne a odjede tak rychle, že skoro nepostřehnete, jak hluboké poděkování vám vyjádřil za to, že jste mu ho chytili. Nebo to, že se do mezery, která je mezi Vámi a dveřmi výtahu, na který čekáte, a nemá víc než třicet centimetrů, postupně vecpou dva až tří lidé, včetně maminky s kočárkem a pracovníka donáškové služby s krosnou, která je větší než on. Na rozdíl od taxíku, kde zbude jenom zuření, můžete si na spolucestujících ve výtahu morálně zgustnout (tedy, pokud tito tři předbíhači neznamenají, že už se do něj nevejdete, to je celkem běžné) tím, že si je mezi prvním a pětadvacátým patrem prohlédnete pěkně svrchu - průměrný Evropan má totiž aspoň patnácticentimetrový náskok ve výšce. Konečně jsem pochopil, co každý den zažívá můj bývalý český kolega Zdeněk, ke kterému jsem vždycky zbožně vzhlížel, div jsem si hlavu neukroutil. Nikdy bych například nevěřil, že má tolik mladých lidí mého věku solidně nastupující plešku, nebožáci...

V šanghajském metru zase mají na zemi namalované šablony, které ukazují, kde zastaví dveře vozu, a jasně instruují, že nastupující mají stát po stranách prostoru, zatímco vystupující masa se ve směru šipky řine ven. A ona se opravdu řine. V londýnském metru se prý v době špičky dostanete až do druhého nebo třetího metra, povídal kamarád architekt, kulturista a kanec. Tady se do metra možná nedostanete. A dostanete-li se, už se nedostanete ven. Obojí platí především, pokud jste Evropan a máte základní výchovu z oblasti společenské slušnosti. O nastupování platí totéž, co ve výtahu: základní strategie je "jestliže mezi mnou a pomyslným (zatím bohužel stále ještě přijíždějícím metrem - takže pozor, ať vás neprofackuje zpětné zrcátko) není žádný prostor, a pokud mám zároveň dostatečně podsazenou pánev, která mi umožňuje zachovat si rovnováhu při případných dorsálních tlacích, do příštího metra - alespoň teoreticky - zřejmě nastoupím."  Ale pozor - ta čmáranice na zemi pochopitelně Číňany zajímá jenom proto, aby našli přesný střed dveří a utvořili okolo něj neproniknutelný hrozen, takže pokud je třeba z metra vystoupit - a to se děje v 99% po všech nástupech (ono jedno procento jsem si s určitou vypravěčskou licencí dovolil přisoudit náhlé smrti ušlapáním, umačkáním, udušením) - je dobré své těžiště výrazně vychýlit vpřed, protože jinak hrozí přetlačení, jaké známe z mlýnce amerického fotbalu. Používání loktů a hranatých zavazadel je doporučeno. Vítězné opuštění vagónu středem - a o tom jsem se dnes znovu přesvědčil - je ovšem stále ještě spojeno s nepochopením od nastupujících, proto jsem si za domácí úkol zadal rozšifrování doprovodných čínských znaků zmiňovaného nápisu na zemi - třeba se jedná o analogii dobového plánu postupu pěších mongolských vojsk rozpínavého Kublaj Chána a šipka značí nepřátelský průnik, který je třeba eliminovat.

Jak vypadá taková průměrná fronta na autobusový lístek nechť demonstruje následující obrázek.

A když už jsme u městské dopravy: jsem v Šanghaji už přes tři měsíce, ale teprve minulý pátek navečer při cestě z práce, jsem pochopil, jak funguje čínské pravidlo přednosti v jízdě. To, co mi dosud přišlo jako nesmyslné hemžení, mi najednou začalo dávat perfektní smysl! Nechápal jsem, podle jakých pravidel mají ti, co odbočují doleva, přednost před protijedoucími, nerozuměl jsem, zda byl chodec, který vstoupil bez rozhlédnutí do vozovky (kde ho přirozeně okamžitě srazilo auto), v právu, či zda si to opravdu zasloužil, nevěděl jsem, jak se tu interpretují červení a zelení panáčci - jako "stůj a jdi" totiž rozhodně ne! A přitom je to tak snadné: aplikuje se čínská verze teorie front - kdo je tam první, tomu to patří. Tečka, šmitec, finito. Geniální věci bývají jednoduché. Každé odbočení doleva se tak stává určitou formou souboje o vlastní čest - tedy zachování tváře. Na té si Číňané jak známo velmi zakládají, a proto se stává, že se sice už už otírají o levý obrubník ulice, kam odbočují, ale guma-neguma prostě se tam vetřít musí. Pak se můžou totiž s uspokojením podívat do zpětného zrcátka a potvrdit si, že tvář je stále tam, kam patří.

O čínských frontách by se zřejmě dalo napsat dílo rozsahu románu na pokračování - jak jsem si někde přečetl, jsou totiž fronty vedle stolní hry Mah Jong, ping-pongu a megalomanství národním sportem, a zkušenosti řádově ostřílenějších cizinců praví, že jakmile Číňan uvidí frontu, okamžitě se do ní postaví a teprve poté zjišťuje, oč běží. Protože ale blog není ideálním médiem pro rozkošatěné vyprávění jako vystřižené z doby největší slávy ruského realismu, kdy se prvních padesát stran románu věnovalo popisu toho, co mají hlavní postavy na sobě a co na sobě nemají, uzavřu toto široké téma čerstvou zkušeností z organizovaného zájezdu k Velké čínské zdi, kterého jsme se jako praví světoběžníci zúčastnili s autentickou čínskou skupinou. Jediného narušitele poznáte nejen podle melaminově bělostné pokožky, ale především pro jasně pozorovatelný fatální nedostatek pochopení pro pokyn průvodce, abychom se seřadili do trojstupu za čáru, neboť prohlídka již brzy začne. Druhý narušitel pak tuto scénu k nevoli seřadivších se fotí.

PS: pokud si myslíte, že jsem si teorii front bohapustě vymyslel, odkazuji na vzoreček "P₀=..." dole na straně 730 knihy Obchodní podnikání (vydání Management Press z r. 1997), kterou jsem si za účelem přesnosti citací v tomto článku s sebou do Šanghaje přivezl. Teď ji ale zřejmě rituálně spálím a popel rozpráším dle základu Feng Shui - vždycky jsem si to sliboval, protože reprezentuje předmět, který ze mě na škole udělal repetenta, neb jsem neznal velikost standardní europalety...