Volba pro Lichtenštejnsko: Potraty nebo knížecí rodina?

Lichtenštejnský korunní princ Alois (faktický monarcha od roku 2004, kdy mu jeho otec svěřil výkon vládních pravomocí) deklaroval, že odstoupí, pokud by bylo v referendu přijato omezení práva veta hlavy státu.

Lichtenštejnský regent Alois

Panovnická rodina není ochotna vykonávat své politické funkce, pokud k tomu kníže nebude mít k dispozici nezbytné nástroje, řekl regent Alois ve svém projevu k parlamentu 1. března. Dále uvedl, že pokud lidé nebudou nadále otevřeni tomuto modelu, nemůže knížecí rodina nadále plnit svou funkci a kompletně se stáhne z politického života.

Lichtenštejnské knížectví přitom vděčí za samu svou existenci své knížecí rodině, která mu vládne jako suverénnímu knížectví od rozpuštění Svaté říše římské roku 1806 a uchránila jeho svébytnost a nezávislost na Německu i Rakousku ve všech těžkostech 19. i 20. století a během posledního půlstoletí se zásadně přičinila o proměnu chudé horské země v jeden z nejbohatších evropských států, který je zároveň stále jednou z nejsilnějších evropských monarchií.

Lichtenštejnsko je pro nás zajímavé i z toho pohledu, že Lichtenštejnové jako starý evropský šlechtický rod mají velmi silné vazby na České země. Už od přemyslovských dob tu měli Lichtenštejnové panství, která postupně rozšiřovali, až se z nich stal nejvýznamnější šlechtický rod Moravy a až do roku 1938 měli své hlavní sídlo ve Valticích. Jejich majetky jim byly po druhé světové válce protiprávně zabaveny (nikdy se nehlásili k německé národnosti ani nepodporovali nacistiský režim), dosud nebyly navráceny a dlouho dokonce československá a česká vláda odmítala Lichtenštejnsko mezinárodně uznat, ale dnes svá bývalá panství opět pravidelně navštěvují a podporují tamní kulturní život.

Současná kampaň proti politickým pravomocem lichtenštejnského knížete je vnímána jako pomsta jistých politických kruhů za neúspěch v minulém roce. Tehdy totiž propotratoví aktivisté připravili návrh referenda, které by mělo v Lichtenštejnsku uzákonit povolení potratů. Regent Alois v reakci na to deklaroval, že na základě svého přesvědčení by podobný zákon nemohl přijmout a musel by využít svého práva veta.

V té souvislosti je dobré připomenout, že zákony o potratech nebo euthanasii bývají tradičně kamenem úrazu mezi liberálně a konzervativně smýšlejícími státními představiteli, zejména právě v monarchiích. Není divu: Na rozdíl od většiny jiných zákonů tady jde skutečně o životy lidí (byť třeba ještě nenarozených). Tak například lucemburský velkovévoda Henri si roku 2008 dovolil využít své pravomoci a vetoval zákon povolující euthanasii, za což ho parlament okamžitě potrestal tím, že mu právo veta odebral. Roku 1990 podobně belgický král Baudouin deklaroval, že mu jeho přesvědčení nedovoluje podepsat zákon o potratech; nakonec to bylo vyřešeno tím, že byl dočasně prohlášen neschopným výkonu vlády a během této doby byl zákon přijat bez králova podpisu.

Lichtenštejnské referendum o potratech se uskutečnilo, avšak dopadlo neúspěchem: Většina lidí se vyslovila proti a počet hlasujících byl na lichtenštejnské poměry nízký. Regent tak ani nemusel svého práva veta využít, nicméně aktivisté jej obvinili z toho, že svým veřejně deklarovaným postojem výsledek referenda ovlivnil. Od té doby začali plánovat omezení pravomocí hlavy státu, aby se něco takového v budoucnu nemohlo opakovat, přičemž se odvolávají na zájmy lidu.

Paradoxní na tom je, že to není ani deset let, co byla (roku 2003) právě všelidovým hlasováním přijata nová lichtenštejnská ústava, která je v mnoha ohledech v pozitivním smyslu revolučním dokumentem, představujícím vizi státu pro nové tisíciletí (doporučuji přečíst si knihu Stát ve třetím tisíciletí, kde jsou její principy podrobně vysvětlené). A právě nová ústava byla tehdy předmětem sporu mezi knížecí rodinou a politickou oligarchií. V referendu byly tehdy ve hře dvě varianty ústavy: Jedna posilovala vliv politických stran, druhá naopak na úkor politiků posilovala moc lidu prostřednictvím přímé demokracie, ale také pravomoci knížete jako hlavy státu. A lidé tehdy zcela jednoznačně odhlasovali přijetí ústavy připravené knížecí rodinou. Byl to v evropském i světovém měřítku významný krok, kdy lidé díky přímé demokracii rozhodli o omezení vlivu politické třídy, posílení přímé demokracie, ale zároveň také o posílení role monarchie, což je názorná ukázka toho, že monarchie není v rozporu s demokracií.

Dnes chtějí političtí aktivisté tuto ústavu revidovat a omezit kontrolní roli, kterou v lichtenštejnském ústavním systému hraje hlava státu. Přestože to ospravedlňují posílením demokracie, oslabení vlivu panovníka by nepřímo opět posílilo vliv politických stran. Pokud by změny uspěly, byla by to pro Evropu ztráta, protože Lichtenštejnsko dnes představuje cenný příklad a ukázku toho, že je možné dělat věci i jinak, než jak je právě v módě. Ostatně sám kníže Hans Adam II., Aloisův otec, před časem řekl: Pokud se podíváte na historii lidstva z celosvětového pohledu, vidíte, že celou lidskou historií obvykle jako forma vlády dominovaly monarchie a nikoli republiky. Byla samozřejmě období republik, ale ta byla obvykle kratší. Historik se musí samozřejmě zeptat sám sebe, proč tomu tak je. Monarchie mohou zjevně nabídnout některé výhody, které republiky nabídnout nemohou.

Zdroje: Nobility.org, AFP

Publikováno také na portále Pro monarchii