To je slávy s přímou volbou...

Přes všechny pochybnosti se zdá, že prosazení přímé volby prezidenta je už prakticky hotová věc. Je to ale důvod k jásotu a k nadšenému sestavování hitparád populárních osobností s nadějí na křeslo prezidenta?

způsob volby hlavy státu v Evropě

Než člověk začne přímou volbou prezidenta oslavovat, měl by se zamyslet, jestli opravdu přestavuje tak skvělý přínos, jak se obvykle (tak nějak implicitně, samozřejmě) prezentuje. Často se mluví o to, že přímá volba dokáže přivést na Pražský hrad kvalitní kandidáty, zajímavé osobnosti a při troše štěstí se třeba splní i přání Čechů mít nestranickou hlavu státu. Samozřejmě se dá čekat, že politické strany budou do přímé volby nasazovat výraznější kandidáty než do nepřímé, s větší šancí zaujmout běžné voliče. Ale je opravdu pravidlem, že by přímá volba prezidenta generovala výrazně lepší kandidáty než nepřímá? Je opravdu tak zásadní rozdíl mezi hlavami států Německa, Maďarska, Itálie, Albánie, Moldavska, Řecka nebo Lotyšska (s nepřímou volbou hlavy státu) na jedné straně a Francie, Rumunska, Bulharska, Srbska, Chorvatska, Ukrajiny či Turecka (s přímou volba) na druhé?

Navíc o tom, že by v přímé volbě mohla uspět nějaká skutečně nadstranická osobnost, lze úspěšně pochybovat. Všechny zkušenosti z jiných států ukazují, že ať už se volí nepřímo či přímo, úspěšní jsou vždy ti kandidáti, které nějaká politická strana podporuje. A myslíte si snad, že v naší republice, o které se už i v zahraničním tisku píše jako o zahnívající zemi, kterou si rozdělily politické strany, by straničtí politici dopustili, aby tomu bylo jinak? Naopak, jestli skutečně nějaký nestraník získá výraznou podporu, bude to spíš důvod k pochybnostem o jeho skutečné nezávislosti.

Dalším obvyklým argumentem je větší vliv občanů na politiku, lepší „demokratičnost“ přímé volby. I kdyby přímá volba nevynesla na Pražský hrad nějakou zázračně nadstranickou osobnost, pořád je prý „správnější“, aby si o hlavě státu rozhodovali občané sami, nežli páni poslanci a senátoři. Bohužel větší vliv občanů na politiku by byl při přímé volbě prezidenta jenom zdánlivý – ono to totiž není tak, že čím víc voleb, tím víc demokracie. V minulých parlamentních volbách se občané pokusili „vyměnit politiky“ a v nečekané míře uspěli. A je snad dnes politická kultura lepší? Dokud bude normou, že se politické strany chovají jako mafiánsko-podnikatelské agentury na dohazování státních zakázek, můžeme vyměňovat politiky, kolikrát budeme chtít, a situace se moc nezmění. Stejně tak zavádění dalších voleb, které dají občanům možnost vyměňovat si podle libosti hlavu státu, nebude mít samo o sobě na fungování politické scény nebo kvalitu demokracie zásadní vliv, ale spíš po počátečním zájmu přinese zklamání a prohloubí znechucení z politiky – lidé jsou už teď dost znechuceni permanentní volební kampaní a snaha prezidentských kandidátů toto znechucení zvrátit a zaujmout voliče může vést tak leda k dalšímu vyhraňování a polarizaci. Stejně jako v parlamentních volbách budeme nakonec přesvědčováni, abychom volili „menší zlo“, nezahazovali hlasy „neperspektivním kandidátům“, a ve výsledku na Hradě stejně usedne někdo, koho tam většina lidí vůbec nechtěla.

Někdy se argumentuje tím, že přímá volba by zabránila zákulisním jednáním, trapným výstupům a kupování poslanců. Jenže o kandidátech jednotlivých stran stejně rozhodnou zákulisní jednání, namísto trapných výstupů v parlamentu se dočkáme trapných výstupů v médiích a namísto kupování hlasů poslanců si kandidáti a strany budou kupovat hlasy voličů nereálnými volebními sliby.

Prezident vzešlý z přímé volby sice bude mít silnější mandát, ale jaký smysl takový silný mandát má, když neodpovídá pravomocím prezidenta a jeho pozici v našem ústavním systému? Už naši dosavadní prezidenti byli často kritizováni, že jednali nad rámec svých kompetencí – ještě víc k tomu ale bude mít sklon prezident, který bude za svými zády cítit podporu voličů, již ho do úřadu vyslali na základě jeho přesvědčivosti a vložili do něj své naděje.

Pro České země je typické, že se úřad hlavy státu těší posvátné úctě a důvěře, která by slušela spíše panovníkovi. T. G. Masaryk pouze stavěl na tom, co tu již bylo: Spojil všudypřítomný symbol stařičkého mocnáře Františka Josefa I. s tisíciletou tradicí českých králů sídlících na Pražském hradě, a díky tomu dodnes většina Čechů vnímá prezidenta podvědomě spíše jako náhražku za nepřítomného panovníka, než jako prvního úředníka či politika státu. I současný prezident, jehož popularita v poslední době klesá, se po nástupu do funkce těšil neobyčejné oblibě. Dobře to vyjádřil Petr Pithart ve svém projevu k senátorům: Našim prezidentům se totiž všechno předem odpouští, protože jsou něco jako naši králové, mocnáři, sídlí přeci na hradě císařů říše římské a českých králů. Čím tam sídlilo v posledních staletích méně skutečných pomazaných králů, tím více jsme si přáli a přejeme, aby tam konečně usedli a abychom si všechny staleté frustrace konečně vykompenzovali. (...) Nedivme se tomu, kde jinde na světě mají tak vysoký, tisíce let trvající trůn, a tak často uprázdněný. Právě kombinace tradiční důvěry, které se úřad hlavy státu těší, slabých oficiálních pravomocí a zároveň silného mandátu a vysokého očekávání způsobeného přímou volbou může být potenciálně nebezpečná.

O výhodách a nevýhodách přímé a nepřímé volby jsem už psal podrobněji, a tak nemá smysl se dál rozepisovat. Na rizika přímé volby upozornilo i několik politologů. I kdyby se ale obavy z možných negativních důsledků nesplnily a vše zůstalo prakticky při starém, měli bychom se zamyslet na tím, jestli právě tohle je nejlepší způsob, jak utopit stovky milionů korun ze státní pokladny, a tedy z našich kapes.