Je to tady. Zpráva, jejíž příchod jsme možná tušili, ale přesto se dost dobře nedalo na ni připravit. Nevzpomínám si, kdy mě naposledy nějaká událost tolik zasáhla. Snad když jsem roku 2002 viděl Prahu topit se pod tisíciletou vodou – jenže povodeň opadne a škody se opraví, zatímco odchod člověka ze světa je definitivní.
Za posledních pár hodin byly na toto téma napsány stovky článků nejen v češtině, ale snad i ve všech jazycích, ve kterých se nějaké mezinárodní zpravodajství vydává. Váhal jsem, jestli má vůbec smysl nosit sovy do Athén a opakovat to, co už mnozí jiní napsali lépe přede mnou. Ale určitě bych si vyčítal, kdybych aspoň krátký článek panu prezidentovi nevěnoval.
Václav Havel byl člověkem, který nám bude chybět a určitě si to naplno uvědomíme až s odstupem. Našlo by se jistě dost věcí, ve kterých jsem s ním nesouhlasil, názorů, které jsem nesdílel, činů, keré jsem nepovažoval za šťastné. Nebyl dokonalým, ale to není nikdo. Každopádně byl ale člověkem, který prokázal osobní odvahu, člověkem, který dokázal dělat věci, které pokládal za správné i přes to, že nejsou momentálně výhodné nebo populární. A také člověkem, který na mě vždycky působil pozitivně, charakterně, slušně a lidsky.
Je snadné kritizovat, je snadné udělat ze slov havlismus a pravdoláska největší nadávky pro své politické protivníky. Nemůžu se ale zbavit dojmu, že ti, kdo se v takovém nálepkování a černobílém vidění světa nejvíce vyžívají a vedou největší osobní útoky, nesahají panu prezidentovi ani po kotníky.
Už tím, co dokázal před rokem 1989 jako disident i jako umělec si zaslouží naše uznání. Ale také jeho politická role v čele státu byla zásadní. Vím, že doma není nikdo prorokem, ale uvědomme si, že v 90. letech dokázal našemu státu získat na mezinárodní scéně větší kredit, než bychom kdy mohli doufat. Za svého přítele jej považovali američtí prezidenti, světoznámí umělci i Dalajláma. Jako inspiraci jej přijali disidenti a politici od Kuby přes Bělorusko až po Barmu.
Významně pomohl určit naši prozápadní orientaci a z Východu, kde nás po čtyřicet let držela ruská nadvláda, navrátit naši zemi do civilizačního okruhu, kam patříme už od dob svatého Václava. Zasadil se o vznik Visegrádské čtyřky a úzkou spolupráci středoevropských zemí, které spojují nejen společné zájmy, ale také společná historie a kultura.
Díky ojedinělým okolnostem svého zvolení nevycházel z žádné politické strany a mohl tak jako hlava státu být na politických stranách natolik nezávislý, jak jen prezident může být. Přestože po letech ve funkci mu mnozí lidé leccos vyčítali, i tak získal roku 2005 třetí místo v anketě Největší Čech, hned po králi Karlu IV. a T. G. Masarykovi. Kdo mě zná, ten ví, že jsem monarchista a ideální obsazení Pražského hradu bych si představoval úplně jinak. Ale přesto právě u tohoto muže jsem titul pan prezident vždy říkal s tím největším respektem a úctou.
Václav Havel byl nepochybně naší největší současnou osobností, jediným Čechem skutečně světového formátu. S jeho odchodem zůstane v životě naší země na mnoho let prázdné místo, které se jen těžko bude zacelovat.
Zapalme svíčku pro jeho památku a nechme se inspirovat vším dobrým, co vykonal.
