Před pár dny jsem se pozastavoval nad tím, jak je zvláštní, jaké úctě a respektu se korunovační klenoty jakožto symbol Českého království těší v republice, která jako základní kámen své mytologie používá svržení monarchie.
A jak je svým způsobem absurdní, že se korunovační koruna českých králů vystavuje na počest prezidentů, zejména když ten současný si bez okolků do monarchie kopne, když se mu to zrovna hodí (aby vzápětí státnicky přijal na Hradě britského prince). Ovšem když jsem onen článek psal, rozhodně by mě nenapadlo, jak sám prezident dokáže tuto skutečnost podtrhnout.
Většina politiků, kteří mají to štěstí, že jsou mezi sedmi klíčníky korunní komory zrovna v den, kdy se korunovační klenoty vynášejí na světlo světa, jistě aspoň trochu doufá, že díky své přítomnosti při tomto slavnostním momentu se trochu zviditelní a předvedou před svými voliči. Miloši Zemanovi se to podařilo dokonale, i když asi trochu jinak, než by si byl přál. Tak jako Václav Klaus měl svoje chilské pero, Miloš Zeman má svou virózu. I když se zdá, že Zemanova viróza má poněkud chroničtější charakter. Ačkoli možná že kdyby se před přenášením korunovačních klenotů trochu šetřil a odpustil si některé státnické povinnosti, jako třeba oslavu na ruské ambasádě, třeba by se mu trochu ulevilo. Anebo mohl zůstat v posteli a pořádně se vyspat, to docela pomáhá. Klíč od korunovačních klenotů mohl půjčit třeba Šloufovi nebo Mynářovi, ti by to jistě zvládli dobře.
Inu, takto se nám prezidentské ostudy a skandály vrší a po svém úspěšném předchůdci si i Miloš Zeman zakládá svou sbírečku. Tak daleko jako v Německu, kde poslední dva prezidenti museli kvůli skandálům odejít předčasně, to zatím nedotáhli, ale kdo ví – třeba je to jen otázka času. Jen se pak nabízí otázka, k čemu je nám ten prezidentský úřad vlastně dobrý.
