Před čtyřmi sty lety, 20. ledna 1612, zemřel římský císař a český král Rudolf II., jeden z panovníků, kteří se největší měrou zasloužili o rozvoj Prahy a o pozici Zemí Koruny české jako centra evropské vzdělanosti.
Narodil se 18. července roku 1552 jako syn pozdějšího českého krále Maxmiliána I. z rodu Habsburského. V letech 1564-1571 byl vychováván ve Španělsku na dvoře svého strýce Filipa II.. Jak bylo v té době zvykem, ještě za života svého otce byl korunován králem uherským (1572) a českým (1576). Roku 1576 Maxmilián I. zemřel a Rudolf II. se stal také císařem. Roku 1583 se Rudolf II. rozhodl přestěhovat císařský dvůr do Prahy a učinit z ní své sídelní město. Roku 1608 se musel ve prospěch svého bratra Matyáše vzdát vlády v Rakousku, Uhrách a na Moravě, roku 1609 vydal Rudolfův majestát, významný dokument povolující v Českém království náboženskou svobodu. Na český trůn abdikoval roku 1611. Přes mnoho problémů jeho vlády to byl panovník, který se do dějin Zemí Koruny České zapsal mnohým pozitivním a zaslouží si připomenutí.
V pozdějších letech vlády se u císaře projevovala paranoia, která přispěla k značně problematickým vztahům s jeho příbuznými, na sklonku života trpěl i dalšími nemocemi. Kromě duševní choroby je Rudolf II. v obecném povědomí zapsán také přehnanou podporou alchymistů, astrologů a jiných šarlatánů (značnou měrou k tomu přispěl i kultovní film Císařův pekař, který si sice zaslouží pozornost za skvělé herectví Jana Wericha, ale už méně za dobově podmíněný pohled na historii). Přitom je třeba si uvědomit, že tato učení se tehdy nerozlišovala od skutečných věd (astronomové byli zpravidla zároveň astrology a přírodovědci alchymisty), a byla po dlouhá staletí nerozlučně spojena s vývojem, který dal vzniknout moderním vědním oborům. Právě i na dvoře Rudolfa II. bylo přítomno mnoho velkých učenců své doby, kteří jsou dodnes uznáváni, jako astronomové Tycho de Brahe a Johannes Kepler nebo botanik Charles de l'Ecluse. Řemeslné výrobky a komplikované přístroje pro císaře a vědce přítomné u jeho dvora vyráběli nejlepší řemeslníci v Evropě. Podobně císař zaměstnal i nejslavnější umělce tehdejší doby, jako byli Bartholomeus Spranger, Hans von Aachen, Giambologna, Giuseppe Arcimboldo, Aegidius Sadeler, Roelant Savery, Adrian de Vries, Veronese. Není proto žádnou nadsázkou, označíme-li rudolfinskou Prahu za světové centrum kultury a vzdělanosti. Mimoto sám fakt, že Praha byla sídelním městem císaře Svaté říše římské, z ní činil i centrum politiky, kde si podávali dveře diplomati ze všech evropských států.
Ale ani mysticismus a tajemno spojené s Prahou doby Rudolfa II. bychom neměli dnes tak snadno odsuzovat. Vždyť bez toho by Praha nebyla dnes ani zdaleka takovou, jakou ji známe – právě tajemnost, mystika, pověsti o Golemovi a alchymistech představují jedno z největších turistických lákadel a dávají Praze magickou tvář, kterou znají lidé celého světa.
O vládě Rudolfa II. mluvil také pražský arcibiskup Dominik Duka ve svém kázání při zádušní mši, sloužené ve čtvrtek 19. ledna, a podobně i ve své glose Ohlédnutí za Rudolfem II. pro Český rozhlas. Poukázal při tom také na jednu velmi podstatnou událost Rudolfovy vlády, což bylo uznání náboženské tolerance Rudelfovým majestátem z roku 1609. Někdy je to označováno jen za vynucený ústupek, který si na slabém panovníkovi vymohly protestantské stavy, ale arcibiskup Duka dobře vysvětlil, že tomu tak není, protože Rudolf II., přestože byl sám katolík, byl o náboženské toleranci přesvědčen celý svůj život, což ukázal svým odsouzením Bartolomějské noci (vyvraždění francouzských protestantů na popud krále Karla IX.): „Ačkoliv je francouzský král mým švagrem, musím s jistým zármutkem konstatovat, že se mi takové tyranské jednání a nečestné chování nelíbí. Nemohu jeho rozhodnutí ani schvalovat, ani považovat za dobré. Neboť je ostudné a nekřesťanské jednat proti víře. Náboženské záležitosti nemohou být řešeny mečem a násilím, nýbrž urovnány a souzeny jen Božím slovem a křesťanským učením.“ Nedlouho předtím se Rudolf vrátil z výchovy ve Španělském království, které je následkem komunistického výkladu dějin v obecném povědomí zapsáno jako temné místo plné inkvizice a náboženského fanatismu, ale ve skutečnosti tehdy prožívalo „zlaté století“ – nejslavnější éru své historie, kdy bylo velmocí nejen vojenskou a koloniální, ale i na poli umění, literatury a obecně učenosti. Byla to země se 31 univerzitami a do dnešní doby promlouvají jména jako Velásquez, Tizian, Lope de Vega, Calderon, Cervantes, Terezie z Avily nebo Jan od Kříže. Právě tato zkušenost nepochybně ovlivnila pozdějšího českého krále Rudolfa v jeho náklonosti k umění, ale zajímavé je to i ve vztahu k náboženské toleranci. Byly to totiž právě zmíněné španělské univerzity, kde tehdy poprvé zaznívaly významné hlasy pro ochranu práva člověka na svobodu a lidské důstojnosti. Francisco de Vittoria z univerzity v Salamance se zasazoval za práva amerických indiánů a napsal, že žádný člověk se nerodí jako otrok.
To jsou myšlenky, které v šestnáctém století zásadně předběhly svou dobu; něco podobného hlásali až osvícenci. A podobně předběhl svou dobu také Rudolfův majestát – náboženské poměry v Evropě byly tehdy řízeny Augšpurským mírem, podle kterého se náboženství poddaných muselo řídit náboženstvím vladaře. To platilo v katolických zemích, kde bylo potlačováno protestantství, ale neméně také v protestantských, kde zase byli pronásledováni katolíci. Císař Rudolf přinesl do té doby ojedinělou možnost plné náboženské svobody. Že tento pokus neuspěl, bylo vinou obou stran, které chtěly raději své vítězství než kompromis: Protestanti usilovali o protestantského krále a ještě větší výsady než dosud, katolíci, zaštiťovaní méně tolerantními členy habsburského rodu, zase toužili po návratu dřívějších pořádků. A tak Praha zažila nejprve protestantskou dominaci a řádění kalvinistických obrazoborců za krátké vlády Fridricha Falckého, a následně postupnou rekatolizaci po vítězství krále Ferdinanda II. na Bílé hoře. Dalším důsledkem náboženské nevraživosti byla pak třicetiletá válka, která zdecimovala celou Evropu a kromě jiného v ní Češi přišli i o slavnou rudolfinskou uměleckou sbírku.
Přestože výsledek katolicko-protestantských konfliktů byl nakonec pro český národ příznivější, než jaká by nejspíš byla opačná alternativa (další věc, která byla po dlouhá léta vnímána ideologicky pokřiveně), není pochyb, že ve světle následujících událostí může Rudolfovu vládu za jeden ze svůch zlatých věků pokládat i Praha, jak později napsal také Zikmund von Birken „Třicet sedm let jeho vlády byly zlaté roky míru, radosti a blahobytu. Jeho dvůr se stal skutečným svatostánkem múz, útočištěm učenců a umělců, především malířů a astronomů, kterým byl císař nejen nejmilostivějším patronem, ale i zasvěceným společníkem.“
