Dnešního dne uplynulo 220 let od pražské korunovace českého krále Leopolda II., což byla ve své době společenská událost nesmírného významu. Připomeňme si toto výročí i Leopolda II. jako zajímavého panovníka.
Leopold II. byl korunován Svatováclavskou korunou českých králů dne 6. září roku 1791. Šlo tehdy o událost ohromného významu pro kulturní a společenský život v českých zemích, neboť panovník protáhl svůj tehdejší pobyt v Praze na několik týdnů, setkal se s mnoha osobnostmi českého veřejného života a v souvislosti s korunovací bylo uspořádáno mnoho významných událostí.
Leopoldova vláda trvala sice pouhé dva roky, ale znamenala jistou změnu kurzu v historii habsburského soustátí – po radikálním osvíceneckém absolutismu svého předchůdce Josefa II. totiž Leopold II. vládl umírněněji; ponechal v platnosti důležité reformy jako byl Toleranční patent a zrušení nevolnictví, ale od mnoha problematických nařízení ustoupil, čímž si získal velkou oblíbenost. Postavil se proti tvrdé centralizaci a germanizaci říše, uvolnil podřízenost církve státu, zrušil státní kontrolu vzdělávání kněží, povolil pořádání procesí a poutí a podobně.
K oslavě Leopoldovy korunovace českým králem byla českými stavy objednána krásná Mozartova opera La Clemenza di Tito (Titus) – byla to jedna z posledních skladeb, na kterých velký skladatel před svou smrtí pracoval. Opera měla premiéru 6. září 1791 ve Stavovském divadle v Praze.
V Praze se u příležitosti korunovace také uskutečnila první Průmyslová výstava (právě výročí této výstavy připomínala Jubilejní výstava roku 1891 a znovu Všeobecná výstava v roce 1991).
Pro Čechy bylo býznamným symbolickým krokem krále Leopolda II. navrácení českých korunovačních klenotů zpět do Prahy. Klenoty byly tehdy ve Vídni od roku 1637, kdy byly kvůli hrozbě švédského vpádu odvezeny z Čech. Zpět do Prahy se natrvalo vrátily právě u příležitosti Leopoldovy korunovace českým králem roku 1791, po níž byly uloženy do Korunní komory v chrámu svatého Víta. Už tehdy vznikla také tradice sedmi klíčníků, která trvá dodnes (ačkoli držitelé klíčů se pochopitelně v průběhu času měnili vlivem společenských a politických změn).
Korunovace Leopolda II. a slavnostní korunovační průvod Prahou po Královské cestě je zpracován v Jiráskově románu F. L. Věk, a také v krásném československém televizním seriálu stejného jména (často označovaném za vrcholné dílo naší seriálové tvorby). Za zhlédnutí stojí samozřejmě celý seriál, ale výpravě vlastenců z Dobrušky do Prahy na královskou korunovaci se věnují dva díly; můžete se na ně podívat i na internetu: díl jedenáctý – Korunovace, díl dvanáctý – Svatba. I v tomto díle, přes nepříznivou dobu vzniku, je dobře znázorněno, jak významnou událost pro život země představovala královská korunovace. Dnes je skoro těžké si to představit; například prezidentská volba se s tím naprosto nedá srovnávat. Snad jen zdálky máme příležitost sledovat královské svatby a další slavnosti současných evropských monarchií, které nám dávají možnost představit si slavnostní charakter a význam korunovace českého krále, která u nás už více než 150 let neproběhla.
Velkovévoda, král i císař
Leopold II. jako toskánský velkovévoda s rodinou Leopold II. se narodil roku 1747 ve Vídni. Byl devátým ze šestnácti dětí císaře Františka I. Štěpána Lotrinského a královny Marie Terezie Habsburské, ale byl druhým synem, který se dožil dospělosti. Zatímco tedy jeho starší bratr Josef II. se stal po matce dědicem království českého a uherského a dalších habsburských zemí a po smrti Františka I. císařem Svaté říše římské, Leopold po otcově smrti zdědil roku 1765 Velkovévodství toskánské.
Roku 1765 se také oženil s Marií Ludovikou z rodu španělských Bourbonů. Stejně jako Leopoldovi rodiče měli spolu šestnáct dětí. Protože Josef II. zůstal bez dědiců a potomci jejich mladšího bratra arcivévody Ferdinanda Karla vymřeli v mužské linii v 19. století, je Leopold II. přímým předkem všech dnes žijících členů Habsbursko-Lotrinské dynastie. Konkrétně současná hlava rodu, JCKV arcivévoda Karel, je Leopoldův potomek v sedmé generaci.
V Toskánsku prvních pět let vládl pod dozorem skupiny poradců dosazených jeho matkou (na začátku jeho vlády mu bylo 18 let), ale od roku 1770 mohl vládnout svobodně. Leopold jako toskánský velkovévoda panoval 25 let do roku 1790, kdy abdikoval a předal velkovévodství svému druhému synovi Ferdinandovi III. (zatímco jeho nejstarší syn František se stal dědicem habsburského soustátí a později císařem). Prováděl v Toskánsku mnoho reforem, ale na rozdíl od svého staršího bratra postupoval opatrněji a uvážlivěji a dbal na to, aby jeho reformní kroky nevyvolávaly příliš mnoho konfliktů; vyvaroval se také budování mohutného centralizovaného státního aparátu. Na rozdíl od svých předchůdců z rodu Medici dával méně peněz na armádu a více na rozvoj státu, uvolnil různá omezení a umožnil tak rozvoj průmyslu, což umožnilo Toskánskému velkovévodství dosáhnout značné úrovně blahobytu, kterou si udrželo až do sjednocení Itálie o století později. Roku 1796, tedy několik let před vypuknutím revolučního teroru ve Francii, se stal prvním moderním panovníkem, který trvale zrušil trest smrti – tato událost se dnes celosvětově připomíná 30. listopadu.
Leopold II. jako císař Svaté říše římské Po smrti Josefa II. na jaře 1790 se Leopold přesunul do Vídně jako nový panovník habsburského soustátí, český a uherský král a také (předposlední) císař Svaté říše římské. Josef II. před svou smrtí zval Leopolda do Vídně, aby se stal jeho spoluvládcem a připravil se na předání vlády, ale uvážlivý Leopold nechtěl, aby na něm ulpěla Josefova neoblíbenost, a raději se vlády ujal až po bratrově smrti jako zcela nový panovník s volnýma rukama k provedení vlastních reforem. Odhodlaně přistoupil k řešení problémů, jež se nakupily zejména v závěru vlády jeho bratra jako důsledek jeho reforem a způsobu vládnutí. Rychle se mu podařilo uklidnit nepokoje v Uhrách a v Rakouském Nizozemí. Potvrdil zrušení berního a urbariálního patentu, vrátil vzdělání kněží ze státem kontrolovaných generálních seminářů zpět církevním institucím a zmírnil následky mnoha patření provedených Josefem II.
V oblasti zahraniční politiky byl v těžké pozici, neboť musel reagovat na hrozby z východu i západu. Rostoucí nebezpečí, zejména pro Rakouské Nizozemí (dnešní Belgii), plynulo z revoluční Francie, a na druhé straně ambiciózní ruská carevna Kateřina II. doufala, že když budou Rakousko a Prusko zaměstnány bojem na západě proti Francii, ona bude moci získat hegemonii ve východní Evropě a ovládnout zbytek Polska a některé turecké državy. Leopold si to uvědomoval, a proto aby si uvolnil ruce, uzavřel s Tureckem mír ve Svišťově a následně se mu podařilo navázat přátelské styky s Anglií a Nizozemskem, čímž získal v zahraniční politice výhodnější pozici. V roce 1791 rostly problémy ve Francii a přestože zpočátku se Leopold nechtěl do vnitřních francouzských záležitostí zaplétat, rostoucí násilí a potupa francouzského krále Ludvíka XVII. a jeho manželky Marie Antoinetty (Leopoldovy sestry) přinutily císaře apelovat na ostatní evropské panovníky ke společnému postupu. Proto v srpnu roku 1791 uzavřel proti Francii spojenectví s Pruskem – vydali společně Pilnickou deklaraci, podle které byly obě říše připraveny k intervenci do Francie, pokud budou vyzvány. Kvůli neochotě Anglie a Ruska ale za Leopoldova života k válce nedošlo.
Leopold II. zemřel nečekaně 1. března 1792 (podle některých spekulací byl otráven), tedy jen asi dva roky po svém nástupu a půl roku po své české korunovaci. Přesto je jeho historický význam nezanedbatelný a není na škodu si tuto zajímavou osobnost na českém trůně připomenout.
Vyšlo také na webu Promonarchii.cz.
