Tak už je to týden, co máme nového papeže. Za tu dobu byly popsány stohy papíru o tom, čím vším je první, nakolik bude jiný, co všechno změní a co ne. Některé zajímavé postřehy ale v té záplavě zapadly.
Je až úsměvné, nakolik většina médií dokáže poměřovat otázky papežství a katolické církve jenom banálním měřítkem toho, o čem je obvyklé pořizovat zpravodajství. Platilo to už při konkláve, kdy se různí analytici sestavováním všemožných seznamů favoritů a jejich šancí snažili napasovat výběr náměstka Kristova na schémata, která známe z prezidentských a dalších voleb, aniž by si uvědomovali, o jak odlišnou událost se jedná. Skoro se divím, že ještě žádná šikovná agentura nevydala nějaký průzkum volebních preferencí mezi kardinály. Prognostici však jako obvykle selhali a ani ne po dvou dnech se biskupem římským stal někdo úplně jiný než jejich „favoriti“.
A totéž platí i o mediálním hodnocení nového papeže. Z toho, o co se média zajímají, se zdá, jako by jediné podstatné bylo to, co aspoň trochu souvisí se sexem. Případy sexuálního zneužívání jsou samozřejmě vážná věc, kterou nový papež bude muset řešit (a je jenom dobře, že František je podle všeho muž, který se dokáže k problému rázně postavit), ale co všechna ta další „velká témata“? Když se někdo pozastavuje nad tím, že ani nový nejvyšší pontifik kupodivu nejspíš neprovede „nutné“ změny, aby církev šla „s dobou“ – podpora umělých potratů, sňatky homosexuálů, vysvěcování žen na kněžky či zrušení celibátu – tak nejspíš nechápe podstatu učení církve. Zpráva o tom, že papež nehodlá takové změny katolických dogmat učinit, má asi takovou informační hodnotu, jako že čeští poslanci kupodivu nehodlají odhlasovat zrušení Prahy, nebo že přes všechny vědecké výzkumy se zatím nepodařilo prokázat, že každý člověk má tři ruce. Církev je instituce existující už dva tisíce let a během této doby přežila vzestup a pád několika říší a mnoho radikálních přeměn celé společnosti; v této perspektivě bychom měli poměřovat módní intelektuální trendy posledních pár desetiletí. Církevní učení samozřejmě není neměnné, ale vyvíjelo se a rostlo postupně, jako hledání pravdy za přispění největších vzdělanců a myslitelů, které Evropa zrodila. Kde berou zastánci „progresivních“ a „moderních“ ideologií přesvědčení, že by měla církev obrátit své učení vzhůru nohama, aby mohla „jít s dobou“?
papež František
Církev samozřejmě potřebuje reformu, potřebuje změny, ale ne takové, které si představují propagátoři potratů či kněžek. Doporučuji velmi zajímavý rozhovor s americkým historikem Charlesem Coulombem (člověkem s hlubokými znalostmi fungování církve a římské kurie), podle něhož už Benedikt XVI. rozběhl ambiciózní projekt vnitřní reformy církve a důvodem jeho abdikace mohlo být přání, aby v čele církve stanul muž dostatečně energický, aby dokázal tuto reformu aktivně uskutečnit. O tom, že se nový papež chce skutečně cestou reformy vydat, vypovídá i jeho jméno; svatý František z Assisi totiž nebyl jenom skromný milovník přírody, ale také reformátor, který osobní vírou a pokorou dosáhl více než mnozí velcí teologové (a zároveň se na rozdíl od pozdějších protestantských reformátorů nesnažil prosazovat své myšlenky navzdory stávající církvi). Navíc, jak Charles Coulombe upozornil, všechna výše zmíněná volání po „modernizaci“ katolických dogmat vycházejí právě z těch oblastí (jako Evropa či USA), kde ať se nám to líbí nebo ne, církev stagnuje a zažívá odliv věřících, zatímco skutečně dynamicky se rozvíjí v Africe, Latinské Americe, nebo i některých částech Asie (kde dominují zcela jiné problémy). Bylo by proto naivní se domnívat, že naše milá Evropa bude i v následujících desetiletích udávat tón.
V souvislosti s novým papežem mne také zaujala jedna pozoruhodná náhoda; zatímco jsem dokončoval svůj minulý článek o britsko-argentinském sporu o Falklandy, aniž bych o tom věděl, ve Vatikánu právě vrcholila nová volba prvního papeže pocházejícího z Argentiny. A politické reakce na sebe samozřejmě nenechaly dlouho čekat. Argentinská prezidentka, která měla s bývalým arcibiskupem Buenos Aires chladné vztahy kvůli sociálním otázkám, neváhala z jeho zvolení papežem vydobýt politické body siláckými prohlášeními, že papež podpoří argentinské zájmy, a i česká média ochotně tuto agendu převzala šokujícími titulky jako Papež se stane nečekaným hráčem v argentinském boji o Falklandy. Podle všeho ale u teatrálních prohlášení argentinských politiků zůstane. Bez ohledu na to, jaké byly v minulosti osobní názory Jorgeho Marii Bergoglia, role papeže jako hlavy státu Vatikán, natož pak hlavy celosvětové katolické církve je jiná, než zapojovat se do dvoustranných mezinárodních sporů a hájit zájem jednoho státu.
ekumenický patriarha Bartoloměj I.
Poslední pozoruhodná událost v souvislosti s novým papežem, kterou bych chtěl zmínit a která opravdu do značné míry ušla pozornosti, ačkoli by mohla mít značný význam pro budoucnost, je účast ekumenického patriarchy Konstantinopole, Bartoloměje I. (a dalších představitelů východních církví, mimo jiné patriarchy Arménské apoštolské církve, Karekina II.) na inaugurační mši papeže Františka. Je to vůbec poprvé od velkého schizmatu roku 1054 (rozdělení katolické a pravoslavné církve), kdy se konstantinopolský patriarcha zúčastnil inaugurace papeže. Přestože jeho role v rámci pravoslavného společenství není natolik výlučná jako role papeže v katolické církvi, je konstantinopolský patriarcha uznáván jako nejvyšší představitel pravoslavné církve. A jeho účast na bohoslužbě v Římě není žádná náhodná událost; snaha o hledání porozumění mezi východní a západní církví je patrná už mnoho let a byl to opět papež Benedikt XVI., který v tomto směru odvedl natolik velký kus práce, že podle některých prohlášení jak z katolické, tak pravoslavné strany jsou si nyní obě církve tak blízké, jak nebyly posledních tisíc let. Možná právě úbytek světské moci umožnil překonat rozpory, které se zdály jako nepřekonatelné, a soustředit se na to, co je skutečně podstatné. Mimochodem, skutečnost, že nový papež preferuje označení sebe sama jako biskupa Říma (ostatně první v pořadí jeho oficiálních titulů), což je trnem v oku některým tradicionalistům, může být právě i vstřícným krokem vůči pravoslavné církvi. Někteří znalci církevních dějin dokonce odhadují, že nastává čas k novému církevnímu koncilu, jehož cílem by mělo být konečné překonání rozporů mezi Východem a Západem. To je představa, která není zdaleka tak nemyslitelná, jak by se na první pohled mohlo zdát; v prvních čtyřech stoletích po schizmatu existovalo mnoho pokusů o sjednocení církve ze strany papežů, patriarchů i byzantských císařů. Nakonec se to téměř podařilo na koncilu ve Florencii (1431–45); bohužel krátce poté (roku 1453) padla Konstantinopol, zanikla Byzantská říše a muslimským Turkům byla možnost sjednocení křesťanů trnem v oku, a tak byly všechny podobné snahy na mnoho staletí zablokovány. V současnosti však leccos naznačuje, že bychom se mohli dočkat zajímavého vývoje. Inu, uvidíme.
