Máme začátek listopadu, za námi je svátek památky zesnulých, hřbitovy září čistotou, květinami a svíčkami. Může snad být vhodnější doba, kdy si připomenout své předky?
Jan Munzar v uniformě
Když jsem před časem navštívil výstavu Pěšky první světovou válkou, nesmírně na mě zapůsobila. Ten více než devadesát let starý civilní záznam vojenského života je něčím, co by měl vidět každý, kdo se o moderní historii aspoň trochu zajímá. A možná ještě spíš ti, kteří v ní mají povážlivé mezery.
Kromě jiného mě návštěva výstavy přivedla na myšlenku, co asi v těch letech dělali a jak žili mí vlastní předkové. Samozřejmě, znal jsem už pár starodávných rodinných historek, a dokonce shodou okolností jsem se něčím podobným nedávno sám zabýval při zpracovávání seminární práce na antropologii. I tak ale mé povědomí o vlastní rodinné historii bylo spíš takové všeobecné – řada jmen propojených v rodokmenu, o některých z nich pak pár základních údajů.
Jaké ale bylo mé překvapení, když jsem se o něco později začetl do článku o další unikátní sbírce starých fotografií, jejímž autorem byl jistý doktor Jan Munzar z Nechanic. Podle informací v článku nebylo pochyb – šlo o mého prapradědečka. A jedinečnou sbírku poskytl archivu jeden vzdálený příbuzný, se kterým naše rodina už dlouho nebyla v kontaktu. Celá sbírka fotografií je veřejně on-line přístupná v databázi Národního archivu.
Můj prvotní údiv vystřídalo nadšení a pýcha na svého předka, který takto dlouho po své smrti dokázal ještě oslovit svět, ale také přirozený zájem dozvědět se o něm víc. Babička se mi svěřila, že mnoho dávných rodinných fotografií ještě někde na půdě má (i když proti dvěma tisícům negativů je to jen zlomek), a tak jsme se pustili do pátrání v minulosti. Staré snímky od konce devatenáctého až do poloviny dvacáteho století spolu s různými dokumenty, poznámkami a dopisy i babiččinými vlastními vzpomínkami tak přede mnou zvolna dávaly dohromady mozaiku života zajímavého člověka, od nějž mě dělí čtyři generace mé rodiny.
Jan Munzar (nahoře první zleva) se sourozenci, otcem a nevlastní matkou.
Jan Munzar se narodil v Nechanicích roku 1869. Jeho otcem byl nechanický měšťan a pekařský mistr stejného jména a jeho matkou Anna Novopacká, nemanželská dcera Antonie Novopacké. Jejím příbuzným byl známý český malíř Jan Novopacký. Staré poznámky o něm hovoří jako o strýci, ale v rodině se prý dokonce tradovalo, že malíř byl skutečným otcem Anny Novopacké, který nebyl zanesen do křestního listu, protože byl příbuzným její matky. Kdo ví, jak to bylo; skutečnost se dnes dá již dopátrat stěží, jisté ale je, že sám Jan Munzar měl také malířský talent a kromě záliby ve fotografování si pro sebe i maloval. Několik jeho obrázků se dokonce dodnes zachovalo.
Jan Munzar (horní řada, první zleva) s důstojníky Jan Munzar vystudoval medicínu v Praze na Karlo-Ferdinandově univerzitě. Později vstoupil do c. a k. armády, kde se stal vojenským lékařem. Dlouhou dobu působil v Jižních Čechách, v Jindřichově Hradci si otevřel zubařskou praxi. Jednoho dne na zubařské křeslo usedla také slečna Olga Mouralová, dcera významného třeboňského advokáta (mezi jeho klienty patřila mimo jiné i proslulá pěvkyně Ema Destinnová). Slečna Olga o své zuby nejspíš pečovala dobře, protože se svého zubaře nebála – právě naopak, zasnoubili se spolu a brzy slavili v kostele svatého Kříže v Praze svatbu. Měli spolu dvě děti, pojmenované po svých rodičích Jan a Olga. Jako vojenský lékař musel Jan Munzar občas měnit působiště podle rozkazů svých nadřízených, takže se jeho dcera – má prababička – narodila překvapivě v Uhrách, kde její otec působil v letech 1905-1912 u vojenské posádky v Komárně.
Pohlednice z války Když přišla první světová válka, musel na frontu odejít i Jan Munzar, tehdy pětačtyřicetiletý. Byl věrným vojákem naší armády, sloužil zejména v haličských Karpatech a za války stejně jako v míru pilně fotografoval a zaznamenával každodenní svět kolem sebe. Mezi starými fotkami se zachovala mimo jiné jedna, kterou poslal své rodině domů jako pohlednici.
Jan Munzar, portrét z 30. let
Po návratu z války působil jako zubař v Českých Budějovicích. Byl prý mezi lidmi velmi oblíbený, bral svou práci jako skutečné poslání a chudým lidem ošetřoval zuby úplně zdarma. Roku 1923 si koupil vilu v Pikovicích u Prahy na břehu řeky Sázavy a odstěhoval se i s rodinou tam. Dnes je to známá rekreační oblast plná chat a vilek, ale jak dokládají staré snímky, ve 20. letech byla vila Munzarových kromě pár původních vesnických chalup široko daleko jediným stavením. Mladá Olga se v Budějovicích seznámila s inženýrem Adolfem Rečkem. Vzali se a měli syna Jiříka (mého dědečka), ale koncem třicátých let se objevila neobyčejná pracovní nabídka a mladá rodina se na několik let odstěhovala do Číny, kde se inženýr Reček stal zástupcem Škodových závodů v Šanghaji. Když přišla válka a japonská okupace Číny, byli spolu s ostatními cizinci sestěhováni do ghetta, kde museli žít z úspor a byl jim znemožněn návrat do vlasti.
Stěhování z Pikovic, obsazených Němci Staří rodiče zůstali sami v Pikovicích, ale po příchodu německé okupace se válečné útrapy nevyhnuly ani jim: V roce 1942 začali Němci s plánem na zřízení ohromného vojenského prostoru v území mezi Vltavou a Sázavou, který byl jednou z prvních fází plánované germanizace Čech. Pikovice tehdy byly spolu s desítkami dalších vesnic nuceně vysídleny a manželům Munzarovým nezbylo než naložit všechno co mohli na pramici, přeplavit se přes Sázavu a uchýlit se ke svému synovi v Davli. Tam potom žili ve značně stísněných poměrech až do konce války, kdy se mohli konečně opět vrátit do svého domu opuštěného Němci a prožít v něm čas, který jim ještě zbýval. Jan Munzar ale zemřel už v únoru 1946 a bohužel se tak nedožil návratu své dcery z Číny.
O charakteru doktora Munzara svědčí i výstřižek z novin, který jsme našli mezi starými dokumenty. Pochází z roku 1941, kdy mu bylo už přes sedmdesát let a bydlel v Pikovicích jako starý člověk na odpočinku.
A proč vlastně o tom všem píšu? Chtěl jsem se podělit aspoň zčásti o ten zvláštní pocit, jaký přináší pátrání v minulosti a objevování životních osudů lidí, kteří žili před námi. Je jasné, že vyprávění o někom cizím neosloví čtenáře tolik, jako když člověk cítí rodovou vazbu. Ale možná aspoň někoho inspiruji k tomu, aby si podobně připomněl historii své vlastní rodiny.
Rodinný hrob Munzarů v Nechanicích Je jistě správné udržovat hroby a dávat tak najevo, že vzpomínáme na ty, kdo již nejsou s námi, a že nám nejsou lhostejní. Ale není na škodu připomenout si své předky občas i jinak. Nad starými fotografiemi, s vyprávěním příběhů ze života, se vzpomínkami na to, jací byli. A vůbec nevadí, že ne každý má fotografie v Národním archivu. Takže nevyhazujte staré rodinné fotografie a dokumenty. I když vás teď třeba nezajímají nebo se vám nechce se jimi probírat, tak kdo ví, jestli je za pár let neoceníte. A pokud ne vy, tak třeba vaše děti. Staré fotografie mají své kouzlo a životy lidí, které dokumentují, si jistě zaslouží vzpomínku.
