Pánové Melčák a Kalvoda dokázali pozoruhodnou věc. Jedním podáním k Ústavnímu soudu sjednotili rozhádané parlamentní strany a přiměli je k společnému postoji. Najednou jsme v „ústavní krizi“, lídři stran se předhánějí ve výrocích o veřejném zájmu, pochybnostech o kompetencích Ústavního soudu a úvahách o tom, jak zlého Melčáka potrestat.
Vypadá to, že jsou pánové jsou vskutku vyvedeni z míry tím, že jim někdo naboural jejich plány a že miliony investované do kampaně by mohly opustit jejich kapsy zbytečně. Argumentují sice veřejným zájmem, ale nějak mi není jasné, proč by mělo být tak zásadně ve veřejném zájmu pořádání zrovna 9. a 10. října. Protahovaná volební kampaň jistě bude příjemná málokomu, ale zdravý rozum mi říká, že ve veřejném zájmu je spíš odstranění pochybností, pokud je určité rozhodnutí sporný. Zvlášť pokud jde o věc, která je pro stát tak zásadní, jako Ústava. A představitelé stran jako by ani příliš nezastírali, že se bojí hlavně o stranické pokladny. Ale upřímně řečeno – dávat stovky milionů do kampaně je přece nikdo nenutil.
Pozoruhodně rychle se politici dokázali shodnout na společném postupu ve stylu „Když nám neprošla jednorázová změna ústavy, zkusíme trvalou.“ Je jen škoda, že k takové konstruktivní spolupráci dokáže parlamentní strany přivést jen strach o vlastní peníze.
Jako zásadnější než sama současná situace se mi ale zdají její důvody. Kdekdo obviňuje pana Melčáka z destabilizace státu, ale už se nepřipomíná, kdo nás vlastně do této situace přivedl. Na jaře socialisté svrhli vládu. Budiž, to je v demokratických zemích standardní postup (i když můžeme právem kritizovat svržení vlády zrovna v průběhu evropského předsednictví). Co ale rozhodně standardní není, je další vývoj. Podle ústavy se po pádu vlády má sestavit nová a pokud se ani třetí pokus o sestavení vlády nesetká v parlamentu s úspěchem, dojde k rozpuštění sněmovny. Nic takového se ale nestalo. Předseda Paroubek, který byl za situaci zodpovědný, dal radši ruce pryč, a místo aby navrhl vlastní řešení a šel sám s kůží na trh, radši se s dalšími politiky pod dohledem pana prezidenta dohodl na tom, že se jim vlastně současná pravidla nehodí, takže proč je nezměnit? Ano, trojí sestavování vlády by bylo složité, ale přece si neplatíme politiky proto, aby si zjednodušovali práci a upravovali pravidla podle toho, jak se jim to zrovna hodí.
Abyste mě nechápali špatně, nemám nic proti snadnější možnosti rozpuštění sněmovny. V mnoha evropských státech je to běžné. Ale nic takového strany (s čestnou výjimkou lidovců) v programu nemají a přestože podobný návrh jim ve sněmovně už dva roky leží, nejspíš by se poslanci vůbec neuráčili se jím zabývat, nebýt momentální krize a toho, že se jim stávající pravidla nehodí.
Zajímavě současnou situaci charakterizuje i problém s eurokomisařem. Jak jsem už psal, pánům Paroubkovi a Topolánkovi se dosud jaksi nechtělo o obsazení tohoto postu jednat. Dobře si totiž spočítali, že stačí, když to bude v říjnu součástí jejich povolební dohody; po volbách se přece jen s trafikami kšeftuje lépe. Navíc před volbami je přece potřeba vést proti těm druhým tvrdou kampaň a ne s nimi konstruktivně jednat. Jenže jak se zdá, páni politici se trochu přepočítali.
