Před 65 lety došlo v Itálii k referendu, které rozhodlo o ústavní změně z monarchie na republiku. Co už se dnes připomíná měně, je krvavé potlačení protestů v jižní Itálii, které následovalo.
Demonstranti na Via Medina
Dne 2. června 1946 se konalo v Italském království referendum, které mělo rozhodnout o změně ústavy a případném zrušení monarchie. Už v průběhu referenda se šířily zprávy o možném zmanipulování jeho průběhu v severních částech státu. Konečné výsledky ukázaly těsné vítězství republikánů (54 %), ale zároveň výrazné rozdělení země na republikánský sever a monarchistický jih (pozoruhodné na tom je, že vládnoucí Savojská dynastie pocházela ze severu země a o pár desetiletí dříve se podílela na svržení Bourbonského rodu vládnoucího na jihu, přesto ale jižané raději projevili loajalitu králi, než aby podpořili vznik liberální republiky).
V Neapoli, která volila 83 % pro zachování monarchie, se krátce před referendem shromáždilo na tři sta tisíc lidí, aby pozdravili krále Umberta II.. Po vyhlášení výsledků vyšly 5. června opět statisíce lidí do ulic, aby pokojnou cestou vyjádřili podporu králi a upozornili na to, jaký je názor jižní poloviny země. Vládní úředníci, často socialisté a komunisté, reagovali na tato shromáždění stupňujícími se represemi, a ve dnech 9-11. června použili dokonce obrněné transportéry, aby rozehnali neozbrojený dav. Protesty vyvrcholily krvavým střetem na ulici Via Medina před sídlem komunistické strany Itálie, kde se demonstranti pokusili strhnout provokativní rudou vlajku se srpem a kladivem a proti nim násilně zakročila policie a vojsko. Výsledkem těchto represí bylo 9 mrtvých (vesměs velmi mladí) a na 150 zraněných – všichni na straně monarchistů.
Dva dny nato král Umberto II., měsíc po svém nástupu na trůn, opustil Itálii do portugalského exilu (formálně ovšem nikdy neabdikoval) a ve svém posledním projevu k Italům vyjádřil protest proti tomu, že vláda odmítla počkat na posouzení všech stížností na referendum nejvyšším kasačním soudem a protiprávně začala ve spěchu s realizací republikánských ústavích změn. Už 12. června 1946, krátce po 85. výročí svého vzniku, přestalo oficiálně Italské království existovat.
Zrušení italské monarchie můžeme považovat za jednu z největších nespravedlností plynoucích z konce druhé světové války. Socialistům a komunistům se podařilo na monarchii nahrnout vinu za všechny zločiny, kterých se dopustil předchozí fašistický režim – přitom jen díky králi Viktoru Emanuelovi III. bylo možné roku 1943 odstavit Mussoliniho od moci v Římě(po zbytek války ovládal už jenom loutkovou Italskou sociální republiku v severní Itálii pod ochranou německé armády – zatímco se tak na jihu monarchie podílela na osvobozování země, na severu Mussolini pilně pěstoval propagandu proti králi). Samozřejmě je možné krále Viktora Emanuela III. vinit za to, že byl ochoten předtím dvacet let zaštiťovat fašistický režim. Ale je potřeba si uvědomit, že kdyby odmítl, čekal by jej v nejlepším případě exil už v roce 1922. Naopak cesta kterou zvolil mu umožňovala po dlouhou dobu činit italský režim snesitelnějším a nabízet Italům existenci jiné autority ve státě než byli fašističtí vůdci: Ještě počátkem 40. let reagovali diváci v kině na záběry královského páru často nadšeným potleskem, zatímco promítání Mussoliniho přešli nevraživým tichem. A i pokud by bylo oprávněné vinit starého krále za aktivity italského státu pod fašistickou vládou, nic z toho nebylo možné přičítat jeho synovi Umbertovi II. Dnešní historici dokonce spekulují, že kdyby byl Viktor Emanuel III. abdikoval ve prospěch svého populárního syna dříve než měsíc před referendem, muselo by dopadnout výrazně ve prospěch monarchie.
Smutné je, že ani podezření na zmanipulování referenda, ani krvavé potlačení protestních shromáždění v Neapoli (a dalších jihoitalských městech) nebylo nikdy řádně vyšetřováno. A co víc, dnešní italská historiografie a média o těchto událostech vesměs mlčí a málokdo si je připomíná (ačkoli se jedná o událost srovnatelného rozměru jako třeba známá Krvavá neděle (1972) v Severním Irsku).
Zdroje: Archivio Storico, Monarchico, The Mad Monarchist
Článek vyšel také na webu Promonarchii.cz
