Pan Dušan Streit se ve svém článku dosti tvrdě opřel do Karla Schwarzenberga. Vzývá přitom Masaryka a z předsedy TOP 09 dělá málem černokněžníka.
Netvrdím, že považuji knížete Schwarzenberga za ideálního politika a že zcela schvaluji všechno jeho konání (například zmiňované uznání samostatnosti Kosova byl docela problematický krok), to ale nic nemění na skutečnosti, že jde o člověka, který mezi zdejšími politiky v pozitivním smyslu vyčnívá. A to, v jakém duchu je psán článek pana Streita, mi nedá abych nereagoval.
Je pravda, že už od roku 1918 tu existuje pozoruhodný zákon, zakazující používání šlechtických titulů. Jak ale dobře vysvětluje Richard Händl, zákon se vztahuje na tituly, nikoli hodnosti, čili ve skutečnosti nezakazuje mluvit o někom například jako o knížeti. Navíc šlechtictví vyplývá z původu člověka, takže rušit šlechtický původ zákonem by bylo asi jako kdyby někdo chtěl zákonem zrušit třeba češství. Co je ale ještě důležitější, zmíněný zákon dnes neobsahuje žádnou sankční složku, tudíž není právně vymahatelný. Představuje tak dnes v našem právním řádu už jen nefunkční relikt vycházející z revoluční nálady po 1. světové válce, kdy se čeští poslanci snažili vymezit proti předchozímu zřízení. Nezapomínejme také, že český stát nevznikl roku 1918, ale České království má historii mnohonásobně delší – nedá se tak souhlasit s panem Streitem, že by zrovna na tomto záonu stály základy českého státu.
Právě proto například Koruna Česká poukazuje na zbytečnost takového zákona a prosazuje jeho zrušení. A vůbec to nemusí souviset se změnou státního zřízení; třeba sousední Německo zavedlo republiku ve stejné době jako my, ale šlechtické tituly tam nikdy zrušeny nebyly (nikomu například nevadí, že šest poslanců spolkového sněmu se píše se šlechtickým „von“ před jménem). A tvrzení, že „Šlechta své postavení zakládá na dědičných výsadách a to je v moderní společnosti nepřijatelné,“ samozřejmě nemá co dělat s dnešní situací. Politické výsady šlechty nezrušil v českých zemích Masaryk roku 1918, ale už rakouská vláda roku 1848. A samotné šlechtictví je mnohem více závazkem než výsadou – ostatně stačí se podívat na to, jak se dnes příslušníci historické šlechty starají o své majetky zdevastované komunisty, a porovnat to s přístupem mnoha moderních zbohatlíků.
Ale podívejme se tedy na rod Schwarzenbergů, když pan Streit tak podezíravě poukazuje na jejich bohatství, datující se z doby před první světovou válkou. Často se kritizuje nečeský původ tohoto rodu a je pravda, že první panství v Čechách získali Schwarzenbergové až roku 1660. Na druhou stranu, přiznejme si: kdo z nás může prokázat, že naši předkové trvale žijí v Českých zemích už 350 let? Mezi významné členy rodu patřil například Jan Adolf II. Schwarzenberg (1799-1888), hospodářský reformátor, známý svou péčí o sociální zabezpečení svých pracovníků, Bedřich Schwarzenberg (1862-1939), který předsedal Společnosti Národního musea či Národní besedě, JUDr. Adolf Schwarzenberg (1890-1950), který byl pro své vlastenecké smýšlení donucen roku 1939 k exilu, za války finančně podporoval protinacistický odboj, a poválečný parlament se mu za to odvděčil konfiskací majetku speciálním zákonem Lex Schwarzenberg, Karel VI. Schwarzenberg (1911-1986), otec současného politika a autor Prohlášení starých rodů vzhledem k nedotknutelnosti území Českého státu, předaného prezidentu Benešovi v září 1938, vyzývajícího k obraně státu a varujícího před vývojem, který se záhy stal skutečností podpisem Mnichovské dohody, nebo Arnošt Schwarzenberg (1892-1979), který dobrovolně zůstal v komunistickém Československu, což odnesl dvojím uvězněním po vykonstruovaných procesech.
Označovat rod Schwarzenbergů za protičeský je tedy dosti zavádějící. Ale tvrdit, že snaha o restauraci poměrů před první světovou válkou vedla k rozpoutání války druhé, je už naprostý nesmysl. Příčinou druhé světové války byl nacionalismus. Vždyť právě rozbití Rakouska-Uherska udělalo ze střední Evropy prostor slabých, vzájemně soupeřících států, které se nedokázaly ubránit rozpínavosti kontinentálních mocností Německa a Ruska. A sesazení císaře Karla, který plánoval federalizaci své říše na základě rovnoprávnosti národů, uvolnilo scénu pro ovládnutí střední Evropy jistým Führerem, který dovedl nacionalismus do té nejextrémnější podoby. Ostatně vůbec není náhodou, že císařův syn Otto von Habsburk patřil k prvním výrazným kritikům Hitlera a zatímco většina západních politiků vyznávala politiku appeasementu, byl to on, kdo se nabídl vést obranu Rakouska proti připravovanému anšlusu.
Jestli tedy kníže ve vládě představuje návrat do devatenáctého století, tak říkám, proč ne? Možná by stálo za to inspirovat se historickou šlechtou častěji. A než komunistické funkcionáře a mafiánské zbohatlíky století minulého, radši uvidím jako veřejného představitele někoho, kde reprezentuje delší historickou kontinuitu naší země.
