Dvacet let, aneb kdy vznikl náš stát?

Volbě prezidenta bylo za posledních pár dní věnováno tolik článků, že pro osvěžení možná nezaškodí trošku jiné téma. Vraťme se k výročí, které bylo minulý týden zastíněno nečekanou prezidentskou amnestií.

Vlajka Československa i ČR

Jeden můj kamarád výstižně řekl, že kvůli prezidentským volbám je dění na internetu natolik monotematické, až začíná Švédům závidět jejich státní zřízení. Není divu, možná bylo opravdu lepší vidět na Pražském hradě krále než prezidenta. A pokud jde o znechucenost z doprovodných jevů přímé volby, silně se nabízí škodolibá poznámka, že přesně to jsem říkal; ale co se dá dělat, když už tu jednou tu přímou volbu máme, nezbývá nám, než se s tím co nejlépe poprat.

Nicméně abych nabídl počtení aspoň trošku na jinou notu, rozhodl jsem se dopsat článek, který jsem chtěl původně zveřejnit už na Nový rok, protože jeho tématem je výročí, které jsme právě na Nový rok slavili. Nebo spíše neslavili. Ale souvislost s onou prezidentskou volbou to má svým způsobem také; dvacet let České republiky znamená dvě desetiletí dvou prezidentů, k nimž má v nadcházejících dnech přibýt třetí.

K výročím rozdělení Československa a vzniku dvou nástupnických států se napsalo mnoho, většinou z pohledu vzpomínek na uplynulých dvacet let a reflexe, kam zatím obě země došly. Zkusme se ale na výročí podívat trochu jinak, z širší historické perspektivy.

Politici, kteří o rozdělení společného československého státu 1. 1. 1993 rozhodli, si sice zjevně vzali k srdci poučku Járy Cimrmana o vybírání vhodných dat pro historické události, nevzali však zřejmě v úvahu, že po probdělé silvestrovské noci bude mít většina občanů jiné starosti, než co že se to toho prvního ledna vlastně připomíná. A tak výročí vzniku České republiky zapadlo ještě o trochu více než ostatní státní svátky.

Kdy vznikl náš stát?

Pokud se lidí zeptáte na to, kdy slavíme vznik našeho státu, nejspíš vám odpoví, že 28. října. Pravda je, že osmadvacátý říjen jakožto Den vzniku samostatného československého státu je tradičně považován za hlavní státní svátek s udělováním vyznamenání, kladením věnců a podobnými kratochvílemi. Přitom to není tak úplně opodstatněné, protože se jedná o poměrně rozporuplné datum a každopádně 28. října 1918 nevznikl stát český, nýbrž československý, který po mnoha proměnách právě před dvaceti lety zanikl.

Druhá odpověď je tedy nasnadě (když už se tak blbě ptám, že?): Samostatný český stát vznikl 1. ledna 1993. Bohužel, ani tato odpověď není úplně správná. Čím to? Před dvaceti lety sice vznikla ČR, ne však český stát. Stačí se podívat, jak se tento státní svátek oficiálně nazývá: Den obnovy samostatného českého státu. Na rozdíl od Slováků, kteří ve stejný den slaví Deň vzniku Slovenskej republiky, pro nás tedy roku 1993 zjevně stát nevznikl, ale byl obnoven. A obnova znamená návrat k něčemu, co už dříve existovalo. Jestli tedy rozpad Československa představoval obnovu českého státu, vrátili jsme se tím k tradici státu, který existoval před vznikem Československa. Pikantní na tom je, že 28. října slavíme vznik Československa a 1. ledna zase jeho zánik.

K odpovědi na úvodní otázku má nakonec nejblíže třetí státní svátek, 28. září – Den české státnosti. Nevztahuje se k roku 1918 ani k roku 1993, ale k roku 935 (či snad 929), kdy byl zavražděn český kníže svatý Václav. Samozřejmě že český stát nevznikl úderem tohoto dne, ale to se odráží i v názvu svátku – česká státnost je starobylá a nebyla vytvořena uměle na zelené louce podpisem té či oné smlouvy, nýbrž utvářela se po celá staletí od vlády prvních přemyslovských knížat po vznik dědičného Českého království (a svatováclavská tradice má pro ni značný význam).

Ostatně neuškodí připomenout si naši ústavu, jejíž preambule mluví přesně v tomto duchu: My, občané České republiky v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, v čase obnovy samostatného českého státu, věrni všem dobrým tradicím dávné státnosti zemí Koruny české i státnosti československé... Československo je samozřejmě zmíněno, ale na prvním místě se zdůrazňuje obnova samostatného českého státu a tradice státnosti zemí Koruny české.

Tisíciletá tradice

Znak Českého království

Vraťme se ale k prvnímu lednu 1993. Jaký stát jsme tedy obnovili, na co jsme vlastně navázali? Jak vidíme, je to stát s tisíciletou historií, spojený s tradicí svatováclavskou (ale i cyrilometodějskou, což je v letošním roce také aktuální), stát patřící do střední Evropy, od nejstarších dob mající Prahu jako své duchovní, kulturní a politické centrum, ale zároveň sestávající ze tří korunních zemí Čech, Moravy a Slezska, stát zosobňovaný postupně panovníky z Přemyslovské, Lucemburské, Jagellonské, Habsburské i Habsbursko-Lotrinské dynastie. Jako největší české historické osobnosti si ceníme Karla IV., znační zásluhy přičítáme i Přemyslu Otakarovi II., Rudolfu II., Marii Terezii a dalším, jiní, jako bl. Karel III.¹, jsou zatím spíše nedocenění. Zajímavé pro tradici české státnosti je však i to, že všichni panovníci² v čele našeho státu tvoří jednu celistvou rodovou linii od nejstarších dob až do dvacátého století.

Když byl tedy před dvaceti lety český stát obnoven, nabízí se další otázka: Kdy, během této tisícileté historie, byla jeho existence přerušena? Historik Jiří Rak význam státního svátku okomentoval tak, že tou obnovou je možná myšlen český stát, který zanikl 28. října 1918. Císař totiž vládl monarchii i z titulu českého krále, takže jestliže s rozpadem Rakousko-Uherska nová republika českou státnost vyměnila za československou, tak 1. ledna asi opravdu slavíme obnovu Království českého v podobě z babího léta roku 1918, nikoliv vznik České republiky z ledna 1993. Což je samozřejmě nadsázka; kdyby bylo roku 1993 obnoveno Království české se vším všudy, místo prezidentských voleb by náš stát žil poněkud radostnějšími událostmi, jako jsou královské svatby, jubilea vlády, narození potomků a podobně. Přesto, souvislost s tradicí tu je a to si zaslouží připomenutí.

Český král Karel I., císař římský Karel IV.
Za jeho vlády byly Země Koruny České nepochybně samostatné, zároveň však plnohodnotnou a významnou součástí Svaté říše římské

V obecném povědomí dodnes přežívá představa zániku české samostatnosti na osudové Bílé hoře, po které následovalo „tři sta let temna“ v „žaláři národů“. Po dlouhé období novověku bylo skutečně České království součástí většího soustátí. Jak moc negativní či pozitivní toto zapojení bylo, je téma na další článek, nicméně připomínám jen tolik, že habsburské soustátí bylo po staletí hrází proti turecké expanzi do Evropy, později zase proti rozpínavosti německé³ a ruské⁴. Po celou tuto dobu Země Koruny české v rámci soustátí stále existovaly; skutečná administrativní centralizace přišla až s Josefem II., zatímco od 60. let 19. století opět význam jednotlivých korunních zemí posiloval.

Myšlenka středoevropského soustátí však není něčím, s čím by přišli Habsburkové. České a Rakouské země byly poprvé pod jednou vládou spojeny už za krále Přemysla Otakara II., velké soustátí budoval už Václav II., na stejnou myšlenku pak navázali Jagellonci. Jiří z Poděbrad prosazoval myšlenku celoevropského společenství křesťanských států. A samozřejmě po celou tu dobu byly České země součástí Svaté říše římské. Největšího rozkvětu dosáhla Praha a České země za císařů Karla IV. a Rudolfa II., kdy rozvinuly svůj potenciál jako plnohodnotná součást říše, zatímco krátké epizody, kdy České země přetrhaly dosavadní svazky, tak u stopu v naší historii nezanechaly⁵. To bychom měli mít na paměti i když mluvíme o zapojení České republiky do společenství evropských států⁶.

Český král blahoslavený Karel III., císař rakouský Karel I.
Přinesl vizi středoevropského společenství států, která ke škodě národů bohužel nebyla naplněna.

I pokud existenci Českých zemí v rámci Rakouské říše a později Rakouska-Uherska nepovažujete za náležité vyjádření české státnosti, což je jistě pochopitelné (zejména rakousko-uherské vyrovnání bylo pro Čechy zklamáním a otálení s provedením podobného vyrovnání rakousko-českého bylo jednou z příčin rozpadu podunajské říše), je na místě připomenout ještě jednu historickou skutečnost. Na samém sklonku první světové války, 16. října 1918, totiž český král a rakouský císař bl. Karel I. císařským manifestem rozhodl o přeměně Rakouského císařství ve spolkový stát, v němž každý z národních států měl samostatně rozhodovat o své vládě. Že to bylo příliš pozdě a císařova vize se už mohla uplatnit? Nepochybně. Přesto, udělal to a to si zaslouží připomenutí.

Budeme-li tedy mluvit o českém státě, nezapomínejme na to, že nemluvíme jen o uplynulých dvaceti letech, ale o historii mnohem delší. Že Česká republika není jen pokračovatelským státem Československa, ale zároveň navazuje na mnohem delší tradici české státnosti. Že vzorem pro hlavu státu nemusí být nutně jenom Masaryk, ale velkých osobností, které stály v čele našeho státu, bylo mnohem více. Že se samostatností a nesamostatností to není úplně černobílé.

1) známý spíše jako císař Karel I..

2) s nepočetnými výjimkami, jako je Jiří z Poděbrad, po nichž byla rodová posloupnost obnovena.

3) Například Marie Terezie zachránila Země Koruny české před rozporcováním mezi Prusko, Sasko a Bavorsko.

4) Sdílení společného státu s kulturně blízkými Rakušany bylo pořád mnohem lepší než osud, který postihl slabou Polsko-litevskou unii: Většina byla rozdělena mezi protestantské Prusko a pravoslavné Rusko.

5) Např. plenění klášterů i měst radikálními husity nebo obrazoborectví fanatických kalvinistů za Stavovského povstání, kdy byla např. vyrabována Svatovítská katedrála.

6) Že současná Evropská unie funguje socialisticky a byrokraticky je jiná věc, proti které je dobré se postavit, ale nemělo by nás to odradit od myšlenky evropského společenství. Ostatně v základu evropského sjednocování byla právě inspirace Svatou říší římskou; vzpomeňme jen na Cenu Karla velikého nebo Panevropské hnutí.