V těchto dnech si Itálie připomíná 150. výročí svého sjednocení, kdy Sardinské království pohltilo téměř celý Apeninský poloostrov. Mnoho Italů však velké důvody k oslavám nevidí – a vlastně ani není divu.
Království obojí Sicílie
17. března uplynulo 150 let od vyhlášení Italského království a dnes si připomínáme výročí formálního zrušení Království obojí Sicílie 20. března 1861, které následovalo po pádu poslední sicilské pevnosti Gaeta o měsíc dříve. Italská monarchie jistě byla zřízením, které by si zasloužilo podporu v porovnání s republikánským chaosem, který přišel poté, nicméně okolnosti jeho vzniku nepředstavují zrovna světlou stránku italské historie a vzhledem k tomu, že ani italské království momentálně neexistuje, není v tomto směru moc co slavit.
Bloger MadMonarchist také připomněl svůj rozporuplný postoj k událostem italského sjednocení. Nejenže vznik jedné velké monarchie s sebou nesl zničení několika dalších, ale navíc se sardinský král za tím účelem spřáhl s republikánskými revolucionáři pod vedením Garibaldiho, kteří od počátku považovali sjednocené království jenom za přechodný stupeň ke sjednocené republice. Nejenže obyvatelstvo podrobených států nevítalo své "osvoboditele" zdaleka tak nadšeně, jak se později tvrdilo (na Sicílii sice bylo po jejím obsazení Garibaldim uspořádáno referendum, ve kterém prý 99% lidí hlasovalo pro sjednocení Itálie, ale přitom tam musela být ještě mnoho let přítomna desetitisícová armáda, potlačující odpor místních), ale podrobené státy také nebyly zdaleka tak zaostalé (Království obojí Sicílie mělo vyšší úroveň gramotnosti než Piedmont, nejvyrovnanější státní rozpočet a první železnici i telegraf na celém Apeninském poloostrově – teprve po sjednocení Itálie se z něj stal ten známý "chudý jih"). Možná i proto bylo sjednocené Italské království postaveno na vratkých základech a v referendu roku 1946 (byť poněkud pochybném) neobstálo před republikány.
Také článek na BBC zmiňuje oslavy italského výročí ve světle toho, že Itálie se pyšní "krásou, uměním, jídlem a architekturou" (což jsou ve směs oblasti, které za svůj rozkvět nevděčí Garibaldiho sjednocené Itálii, ale časům, kdy byla Itálie pestrou a komplexní skládačkou větších či menších nezávislých států; monarchií, republik i církevních držav), zatímco vláda je nepopulární, organizují se proti ní protesty, ministerský předseda čelí jednomu skandálu za druhým, oslavy sjednocení jsou terčem kritiky pro předraženost a separatisté usilují o maximální autonomii některých oblastí.
To nejlepší, jak může člověk výročí italského sjednocení oslavit, je tedy vzpomenout si na některé státy, kterým se risorgimento stalo osudným: Království obojí Sicílie, Lombardsko-Benátské království, Toskánské velkovévodství, Parmské, Modenské a Beneventské vévodství. Ostatně některé z nich mají i různé úzké vazby k českým zemím. Například syn posledního vládnoucího toskánského velkovévody Ludvík Salvátor, který byl známým cestovatelem, etnografem a spisovatelem, se usídlil na zámku v Brandýse nad Labem, kde jej dnes připomíná rozsáhlá expozice, a mimo jiné založil v Přerově nad Labem jedno z prvních etnografických muzejí v Evropě. Zita, dcera parmského vévody Roberta, se provdala za pozdějšího rakouského císaře a českého krále Karla I., a stala se tak poslední českou královnou (mimochodem za jedno z nejšťastnějších období života považovala také pobyt na brandýském zámku, ještě před vypuknutím světové války). Titul vévody modenského dokonce přešel po smrti posledního vévody Františka V. na náš vládnoucí rod, konkrétně osobu arcivévody Františka Ferdinanda (právě odtud pochází jeho netypické jméno d'Este). Království Lombardsko-Benátské bylo s námi spojeno personální unií a proti italským revolucionářům je bránil maršál Josef Václav Radecký, který tu vybojoval svá slavná vítězství u Custozzy a Novarry.
Článek vyšel také na webu Promonarchii.cz.
