O mych pracich Prvni cast - Uz v Australii 5

Timto bych chtel nacit novy serial o mych pracovnich prilezitostech. Budu zde vypravet, kde jsem co delal od meho prvniho tydne v Sydney, o platech, pohovorech, lidech, podminkach, vtipnych i ne tak veselich prihod. Koho zajima jak to tu chodi, toho urcite budou tyto clanky zajimat. Nebudu se stydet ani za pracovni omyly, zminim kratkodobe i dlouhodobe prace. (Update 7/8/12: Diakritika je jiz v textu opravena)

Ano, ano, já vím, už to bude asi rok, co jsem poslal poslední příspěvek. Když ale ono je to těžké. Jakmile jednou student v Austrálii zapadne do koloběhu zdejšího života, je ztracen. Rutina, na kterou nadával v Česku, se mu znova rozplácne do obličeje a utápí se v každodenní honičce za nájmem. Škola, práce, spánek, škola, práce, spánek, a když má nějaký ten klid, tak se mrkne na film nebo na seriál, protože je tak unavený, že se mu ani nikam jinam nechce. Zdejší vzdálenosti, hlavně když mluvíme o Sydney, jsou opravdu mohutné. Ne všem se poštěstí bydlet někde na Bondi nebo na Maroubre hned u pláže, někdo to má do města i hodinu vlakem. A pak, když jste po honičce konečně doma, komu se chce někam ven? Takhle jsem to zde točil opravdu hodně dlouho.

Ale jak už to bývá, pravidlo Jaké si to uděláš, takové to máš, platí i zde v Austrálii, a to dokonce dvojnásob. V tomhle kolotoči zde běhá opravdu hodně mezinárodních studentů. Ale nemusí. Stačí se trosku snažit a začít myslet kreativně. To, že do toho padne tolik lidi, je bohužel částečně naše vina. Někdo jiný nám řekl, že to tak funguje a my se toho bezhlavě držíme jako jediné pravdy a podívat se na věc vně krabice mnoho z nás ani nenapadne. Obzvlášť, když to slyšíme i od ostatních národností, co si prožívají to samé. A proč? No přeci proto, že i jim to řekl někdo jiný. Přece všichni jsou cleaner nebo waiter, nebo kitchen hand, tak přece to by nebylo, abych si já našel něco lepšího. Mě trvalo rok a půl, které jsem strávil v hospitality (a občas někde trošku bokem něco jiného), než mi to došlo a než jsem si našel správný typ práce, který vyhovoval tomu, abych si našel i správný druhý typ práce, ve výsledku se tolik nenadřel, a pořád měl dobrý příjem a dost volného času. A samozřejmě – více volného času, který budu moci strávit tím, že vám budu vyprávět své příběhy. Tak tolik teda k mé omluvě a pojďme na to.

V prvé řadě bych lehce zmínil, co teď dělám a jak to, že jsem krucinál přestal používat diakritiku (Už napraveno). Před třemi měsíci jsem začal pracovat jako Disability Support Worker (práce s postiženými). Vyplním si na týden svoji dostupnost, a když je třeba někde doplnit personál, tak mi zavolají a já tam jedu. Většinou dvě šichty týdně padnou, těch 10-15 hodin si udělám. A do toho mám práci Concierga (hoteliér), což je práce, kde furt sedím na zadku, jednou za hoďku jdu někam něco okouknout, jestli třeba nepraskly trubky v boiler room v 33. patře budovy. To jsou moje stabilní šichty, kolem kterých si napíšu tu availibilitu v práci první. No, a není tu moc co dělat, pak tedy píšu tenhle blog. A jaksi nemám přístupová práva, abych sem dostal českou klávesnici, a doma se raději věnuji jiným věcem, než celý tenhle nekolikastránkový článek přepisovat. Asi by můj building manager neunesl, když by věděl, že v práci píšu romány, a ještě mám tu drzost se ho zeptat na práva, abych sem dostal českou klávesnici.

Tak, toliko k tomuto, a nyní bych začal trošku podrobněji psát o tom, jaké že to práce jsem tady dělal, s jakým přístupem jsem se zde setkal od svých zaměstnavatelů i kolegů, jaké platy tak asi v těchhle sférách byly, veselé i neveselé příhody, a tak dále. A vezmu to pěkně od začátku, od svého příletu do Sydney.

Jsem akční člověk. Umím se hodně rychle rozhodnout. Potřebuju třeba novou pánev. Někdo si vezme den (celý den!!!) volna, projede 5 obchodů a vybere si nejlepší poměr cena/výkon. Mě bohužel plýtvání tak velkého množství času mrzí, takže zajedu do prvního nejbližšího obchodu (většinou K-Mart, což je takovej český Baumax), půl hodiny koukám okolo, popadnu první pánev, co je na hranici rozpočtu, který jsem si stanovil, a šup. Mám to. Stejně tak s prací. Umím dobře hrát role. Vystudoval jsem elektrotechnickou (střední) školu. Co vím o autorádiích a o  audiovizuálních komponentech do aut? A obzvlášť u taxíku? Velký kulový. Ale co mi vždycky v dílnách šlo, a díky čemuž jsem z dílen nepropadal, byla práce s pájkou na plošných spojích. Pro neznalé, to jsou ty zelené a modré a červené desky se spoustou udělátek, co máte uvnitř jakéhokoliv elektrického zařízeni (většinou počítače). Rozuměl jsem tomu, co se tam děje, jako koza petrželi. Ale uměl jsem dobře kreslit. Tak jsem vzal plánek, ke kterému tam ten učitel mlel nějaké nezajímavé nesmysly, nakreslil lihovou fixou vodící čáry, hodil to do kyseliny (kde byla nakreslená čára, tam se zachovala vodící část plíšku, co na tom byla nalepená), pak vyvrtal díry, popadnul kondenzátory, rezistory, cívky a tranďáky, napíchal to tam, a zaletoval pájkou. A hotovo. Všechno bylo krásně uhlazený, přesný, nikde nic opálený, vizuální stránku a funkčnost jsem měl nejlepší ze třídy. Problém nastal, když se mě někdo zeptal, k čemu je tam tahle a tahle součástka. Moje odpověď byla: no, protože je přece nakreslena v plánku. Tak jsem ji tam dal, no.

Takže když jsem uviděl na gumtree.com.au inzerát, že se hledá někdo, kdo se vyzná v audio-video technice do aut, tak jsem zavolal, do telefonu si vymyslel příběh, že jsem dva roky v Čechách pracoval u strejdy v autodílně a montoval rádia, a o hodinu později jsem byl na cestě do Five Dock. Tuhle svoji první práci jsem si našel po týdnu, co jsem přistál na letišti v Sydney.

První dojem mi trochu vyrazil dech. Všude samí Indové, Arabové a Číňané. On tam nebyl jediný bílý! Půlka personálu měla ukázkový černý plnovous a urban na hlavě. Zákazníci byly jenom taxikáři a účel práce bylo vymontovat starý monitor, gps, počítadlo kilometru, dispetching a centrální řídící jednotku. Vytrhat kabeláž, nasadit nové, modernější přístroje, nastrkat novou kabeláž (která u novějších aut vedla přes celé auto, od baterie vpředu až za zadní sedadlo, kde byla ta řídící jednotka). Nejčastější auta byly Ford Skyline a Holden Commodore (aspoň myslím, že to byl Commodore). Jinak pro nezasvěcené, australský Holden je totéž co evropský Opel, jen s pár obměnami). Otestovat, všechno hezky krásně uhladit, připíchnout černý kabely na zem, červené na + a nějaký kabel na zapalování (většinou žlutej), a to bylo celé. Dali mi třídenní trénink, pak jsem měl udělat první auto. To už byl týden, co jsem tam nastoupil. Dobré pro mě, pro studenta, že se nepočítá počet hodin, kolik člověk odpracuje, ale počet aut, kolik udělá. Neprůhledné pro imigrační. Požadovaný průměr jsou 2 auta za 8 hodin. Za první týden člověk dostane za 1 auto 120 dolarů, počítá se, že mu potrvá celou šichtu. Ale pak to spadne na 80 dolarů za auto, a teprve za 2 auta dostane člověk 160. Ale když udělá auta tři, tak dostane jen 200 dolarů. Motivace proto, aby člověk dělal pořádně 2 auta za jeho šichtu a nezávodil s časem, aby udělal auta 3 a práce byla odfláknutá.

No, první den jsem udělal to jedno auto, druhý den už jsem udělal 2 za tu šichtu. Byl tam moc milý kluk, jmenoval se Ray a byl z Iráku. Ten mě zaučoval. Byl křesťan a ze své země utekl, protože tam měl plno problémů. V Austrálii už byl 2 roky, dostal azyl. Vše mi krásně vysvětlil. Náš nadřízený byl Kurd, a manažerem byl Číňan. Půlka lidí tam měla nějakého příbuzného.

A v tom byl kámen úrazu. Hned druhý den, když jsem byl už jakože „zaměstnaný” (ale pořád bez smlouvy), si na mě přišel ten Číňan stěžovat. Že prý jsem odflákl nějakou práci. Nějakej kabel, co vedl od baterie okolo volantu až do řídící jednotky, nebyl správně namačkaný za pedály, a když řidič řídil auto, tak prej se ten kabel uvolnil a při šlapání na pedál se přetrhl. Ještě dnes si pamatuju, jak směšně ten řidič zněl. Byl to taky nějaký „hnědák” (rozuměj, Ind nebo Arab, většina řidičů taxíku jsou těchhle národností, do toho ještě Číňané), povídal, že něco při šlapání pedálu mu tam vadilo, ale nepodíval se, tak šlapal dál, šlo to čím dál tím hůř, až to prostě ten tlak nevydrželo a kabel se přetrhl! Ne, že by ho napadlo se podívat, co tam blokuje to sešlapávání, prostě to nešlo, tak na to víc dupnul. A pak musel volat odtahovku. Moje chyba to samozřejmě nebyla. Byl jsem pořád v učení, a oba šéfové po mě kontrolovali všechna auta, co jsem udělal. Chekovali všechna připojení, všechnu kabeláž, a oba přehlídli, že tam je jeden kabel špatně připevněn. Mě bylo jen jednou zběžně ukázáno, jak se připevňuje, a samozřejmě mě nenapadlo na to poukázat. Ale to nevadilo, protože mé vyhození se jim hodilo do krámu.

Jak mi bylo po mém odejití vysvětleno Rayem, který měl už trosku větší postavení a hlavně respekt za jeho perfektně odvedenou práci, slyšel bosy, jak se mezi sebou baví. Kurdovo 2 synovci, bratři, zrovna přijeli do Austrálie a potřebovali práci. A já byl přespočetný. Když by je přijali spolu se mnou, bylo by málo práce pro moc lidí. Takto mi to bylo řečeno Rayem. Nu což, aspoň mi pak Číňan dal 175 dolarů na ruku, prej aspoň nějakou práci jsem tam udělal, a že mám jit. A že ho to mrzí, ale že majitelé si na mě přímo stěžovali, jak mizernou práci odvádím a že mají stejně příliš mnoho pracovníků… když by zněl nějak naštvaně, uvěřím mu to, ale div že se nerozbrečel, když mi to říkal, tak asi holt všichni tušíme, kde pravda vězí. Byl jsem jediný bílý, ničí příbuzný a tudíž přespočetný.

Tak jsem měl za svoji první práci v Sydney prvních 178 dolarů. Práce to byla jednoduchá, člověk všechno odkoukal při pozorování práce na dvou autech, a šlo by to dělat dál. Holt ale osud chtěl jinak.

Příště o mém mytí oken, české restauraci na Bondi Beach Hungry Czech a o mé první pořádné práci v Italské restauraci v Drummoyne. Jakékoliv komenty vítány.

(Poznámka – text byl poslán na kontrolu do Čech, proto byla veškerá diakritika opravena – viz výše.)