Ráda zkouším nové věci. Díky tomu mám možnost se potkávat s inspirativními lidmi. Poznávat jejich odlišné úhly pohledu, zkušenosti, rozšiřovat si obzory a přijímat od života výzvy, o kterých jsem si dřív třeba jen nechávala zdát.
A jedním z posledních zážitků a lidí, kteří mě inspirovali, je jednomotorová Cessna 172, její pilot Martin, dispečer Tomáš a jejich životní styl.
Létání. Zážitek prostý (v dnešní době plné možností), ale setkání s lidmi, kteří za ním stojí, nabízí víc, než jen si „létání s hlavou v oblacích“. Nikdy mě nelákal adrenalin nebo extrémy. Ty ráda přenechám odvážnějším povahám. Vždycky mě přitahovalo poznávání a možnost rozšiřovat si obzory. Nahlédnout při tom do zákulisí různých světů a podívat se na svět zase jinýma očima.
Na palubě dopravních letadel jsem se zatím vždy cítila bezpečně. A tak trochu jako ve vlaku. Rychle, hromadně a neosobně. Místo toho mě ale poslední roky lákají malá letadla, větroně, balóny. Takže první takovou příležitost proletět se čtyřmístným letadlem nešlo odmítnout!
Stačí si prostě přát a život nám naše sny vyplní. I když většinou tak nějak po svém. :)
A tak se stalo, že mě kamarádka před narozeninami překvapila a darovala mi sólo vyhlídkový let malým letadlem od Impresio.eu. A prý jestli chci, můžu se pilota ptát, na co chci (samozřejmě k létání :) ) a dokonce se na chvíli stát pilotem. Jen já sama – za kniplem jednomotorové Cessny 172!
Umíte si to představit? Jen vy, pilot a váš vlastní knipl? Super! Věděla jsem, že to bude jiné a jen počasí ve mně vzbuzovalo respekt. Předpovídaný vítr a déšť nebyly nic lákavého, a tak se nakonec první let zrušil a já si musela počkat na jiný, příznivější den.
Když je práce vášní i koníčkem
Kamarádka mě jistila zezdola s blicím pytlíkem a nohama pevně na zemi. A já se s důvěrou svěřila do rukou pilota Martina a dispečera Tomáše. Oba mě překvapili svým mládím, ale jejich dobrá nálada a profi přístup byly dobrým signálem.
„Loni jsme nalítali 620 hodin. Jinak létám už třináct let a začínal jsem v Brně v Medlánkách na větroních a ano, jsme tady docela mladý kolektiv,“ vysvětlil mi na uklidněnou Martin. „A říká se, že nejzkušenější piloti jsou ti, kdo začínali na větroních, protože na přistání máte jen jeden pokus,“ dodal s úsměvem.
Oba dva každou volnou chvíli tráví na letišti (nebo jinde v letadle!). A vůbec jim nevadí, že boháči z nich nebudou… A to se mi vždycky líbí, když je práce pro lidi vášní i koníčkem.
Nadhled? Stačí tak málo
Venku na nás čekala čtyřmístná Cessna 172, lehký jednomotorový hornoplošný letoun. Na pohled vypadal až retro-romanticky. „Kdy byl asi vyrobený?“ napadlo mě. Tento model se prý začal vyrábět už v roce 1956! Náš stroj byl však o několik dekád mladší. Uff.
Pak už Martin s Tomášem jednoduše naši Cessnu čapli a s lehkostí, jako kdyby vážila pár desítek kilo (namísto okolo 800 kg), ji přesunuli na místo, odkud jsme měli startovat. A zatímco celé letadlo kontrolovali, já si mezitím mohla zahrát na modelku a zapózovat pro památeční fotky. :)
Jakmile jsme dostali povolení ke startu a letu, dostavil se pocit totální svobody, volnosti a nadhledu nad pozemskou krásou.
A v tu chvíli jsem opět silně pocítila nadšení z toho, jak práce a život mohou být nádherné. Pokud si to umíme zařídit (a taky k tomu máme odvahu a víme, jak na to). Vždycky cítím nadšení, když jsem ve společnosti lidí, kteří se živí tím, co je v životě nejvíc baví. Vyrostla jsem v době a prostředí, kde práce byla pro běžné lidi především dřina a povinnost. V této realitě se žije i nadále, ale mladá generace už to vidí jinak. Víc si váží svého času a vynaložené energie na to, aby dělali za peníze něco, co je nebaví nebo vysiluje atd.
Zodpovědnost? Převezmi knipl!
Věděla jsem, že poletíme, kam budu chtít – s nadhledem prozkoumat Brno, Špilberk, Petrov a samozřejmě Brněnskou přehradu, Masarykův okruh nebo hrad Veveří. A pak to přišlo! V několikasetmetrové výšce jsem se sama chopila kniplu! Vyzkoušela jsem si, jak letadlo usměrnit, jak stoupat i klesat, zatáčet, držet směr ve volném prostoru… Oproti řízení auta rozdíl – ačkoliv vše se zdálo jednoduší. Ovšem skutečná odpovědnost za let byla v mých rukách jen veeelmi zdánlivě.
Ten pravý adrenalin měl ale teprve přijít. A když, nevíte do čeho jdete, je to (často) lepší. :) Následovalo několik rychlých obratů a zatáček, a já najednou nevěděla, kde mám hlavu, nohy, kde tělo a kde zbytek mě celé. To byl nový pocit naprosté ztráty kontroly! A žaludek začal protestovat, že na takové pokusy fakt není zvyklý, ani zvědavý. :)
To už ale byl čas k návratu do pozemského života a já věděla, že nadhled střídající se s pocity nevolnosti a ztráty kontroly prostě k životu patří. A je fajn si to připomenout. I když život se umí velmi dobře ohlásit sám - když nám pod tíhou každodenních povinností nadhled a veškerá opora zmizí neznámo kam.
Proto je pro mě důležité mít v životě inspirativní místa a lidi, s nimiž si můžu načerpat ten nakažlivý pocit svobody a radosti z práce do zásoby, abych už nikdy nezapomínala, co na svojí cestě opravdu chci dělat, a co už ne.
Podobně jako Martin a Tomáš.
