Seznámení na inzerát

Zkoušeli jste se někdy seznámit přes inzerát? Na nějaký odpovědět nebo si podat svůj vlastní? Domluvit si s někým schůzku jen tak na slepo? Dnes Vám milí kolegové nabízím povídku na toto téma, inspirované vlastními zkušenostmi. 

Samota mě léta sužovala jak žízeň na poušti a s nesmělostí jsem sváděl stejně marný boj, jakožto s děsivou představou neúspěchu a odmítnutí. Odpovědi s ironickou poznámkou "Dej si odchod, krasavče" jsem se děsil.A ne že bych měl nedostatek vhodných příležitostí k navázání kontaktu se sličnou dvíkou.Proto jsem si dodal odvahu a využil mou asi poslední záchranu a šanci na seznámení vážného charakteru. Navštívil jsem internetovou seznamku. Inzeráty se to tam hemžilo, až mi oči přecházely. Žasnul jsem nad tím, kolik lidí se cítí samo a hledají řešení stejným způsobem. To mě uklidnilo a dodalo trochu naděje a pocitu, že asi nebude zas tak zle a nejsem jediný nezadaný na světě.
Pustil jsem se do podrobnějšího pročítání inzerátů. Neučinil jsem asi zrovna šťastně. Nedávno získaná naděje se začala pozvolna vytrácet jak poslední zbytky sněhu na jarním slunci. Plno dívek se rázem stalo zdánlivě nedostupnými. Oplývaly nepřeberným množsvím koníčků a zájmů a jejich nároky na partnera nebyly z mého pohledu zrovna nejskromnější.
"Hledám muže, policistu (jen policistu), přiměřeného věku s vlastním bytem", zněl první inzerát a mě se honilo hlavou, co vede dotyčnou k takovému požadavku. No dobrá, zkusím další nabídku. " Hledám sympaťáka urostlé postavy, jezdícího kamionem, pro vážný vztah". No za tebou se s kamionem rozhodně rozjíždět nebudu, pomyslím si a koukám na další výplody fantazie českých osamocených děvčat. "Dvě pohledné kamarádky shánějí dva sympatické protějšky pro společně strávené chvíle". Hm, tak to bude asi rande ve čtyřech, bohužel, moji kamarádi jsou již všichni šťastně ženatí. Nebo že by se dívenky tolik bály vystupovat každá zvlášť?... Nejvíce mě však vyděsil inzerát následujícího znění: " Ošklivá, vzteklá a tlustá třicátnice pátrá po stejně postiženém partnerovi." Snad tak špatně na tom ještě nejsem, říkám si a přemýšlím, zda je to míněno vážně, ze zoufalství či ironicky. No zjišťovat příčinu raději nebudu. Na další čtení mě již přešla chuť - podám si pro jistotu inzerát sám a uvidíme, co se vyklube za odpovědi...

Svůj plán jsem v zápětí proměnil ve skutečnost a první můj inzerát na seznamce spatřil světlo světa. Ale nemyslete si, vůbec nebylo snadné, dát dohromady pár smysluplných vět, jež by prozradily podstatné věci o mé osobě a zároveň vyjádřily můj aktuální životní postoj a požadavky vůči

eventuelní

partnerce. Co se týče požadavků, jejich sestavení znamenalo skutečně dosti velký oříšek, né-li ořech kokosový. V momentě jsem se přestal divit ostatním inzerujícím, jejichž nároky se mi ještě před nedávnem zdály přehnané. Je pravda, sám sebe se člověk dokáže vcelku vynachválit nebo alespoň zamlčet vlastnosti, které by se mohly považovat za nežádoucí a odrazující. O přednostech protějšku jsem měl poměrně jasné představy. Štíhlá, pohledná, hodná, upřímná, spolehlivá, milá, se smyslem pro humor, neholdující alkoholu, cigaretám a jiným podobným radostem. Měla by být rovněž chytrá, rozumná, bydlet někde v okolí, mít ráda přírodu, cestování a hlavně mínit seznámení vážně a ne jen jako jakési rozptýlení.
Po přečtení svého výtvoru jsem malinko zaváhal, zda někdo takový vůbec existuje a zda bych já osobně skutečně mohl nabídnout obdobné kvality. Ale co, za zkoušku nic nedám, reakce se nějaká objeví a pozdější změny nejsou zcela vyloučeny. Jó, jaké by to asi bylo, zaškrtnout své přání jak při výběru automobilu a jeho výbavy, odkliknout a za týden mít svého miláčka doma. Naštěstí či bohužel, dle gusta každého z nás, život snadná řešení nepřináší a já netrpělivě čekal na události příštích dní.
Již v průběhu následujícího týdne na mě blikala první odpověď. S napětím a vzrušením se mi s rozechvělou rukou podařilo po několika pokusech ulovit myš a asi na potřetí otevřít odkaz. A hle, hned dosti dlouhý uvítací dopis, velice krásně napsaný. Mé srdce zajásalo, hltal jsem řádky, jak maminčinu krupicovou kaši, abych se dobral ke konci. Ale ouha, slečna by se se mnou velice ráda setkala, je však momentálně dosti zaneprádněna a též trochu nesmělá. Mohli bychom si prý z počátku psát sms, pokud bych souhlasil a dobil ji nějaký ten kredit, poněvadž se nyní nenachází v právě nejlepší finanční situaci. O vrácení se nemusím bát, ujišťuje mě ještě na konci dopisu. Kdybych skutečně jedl krupicovou kaši, asi bych se jí teď zadusil. Ale nevím, zda více smíchem nebo šokem. Tuto nabídku házím do virtuálního koše a zkoumám další, jež před chvilkou došla.
A vskutku vypadá rovněž nadějně. Sice žádné dlouhosáhlé vyprávění o sobě, nýbrž stručný popis zevnějšku, zálib, ctnostní i neřestí. Opravdu zajímavé. Nahmatávám nervózně klávesnici a vymýšlím poutavou odpověď. Vyměnili jsme si pár e-mailů, telefonní čísla a než jsem se nadál, schůzka byla domluvená. Bohužel jsme nikdo z nás nedisponovali aktuální fotografii a museli jsme si vystačit se zevrubným popisem vzhledu a oblečení, které si vezmem v inkriminovaný den na sebe.Snad se poznáme, pro každý případ budu mít v ruce růži, podotýkám do sms zprávy, i když vím a přiznávám - originalita vypadá jinak. Rande jsme určili na sobotu, 11. hodinu v Liberci na náměstí u radnice. Je teprve pondělí a už se nemohu dočkat, ale aspoň mám dostatek času na duševní přípravu

Dny uběhly jak voda, byl pátek odpoledne a já si přemítal sledy událostí, které by mohly zítra nastat, až se sejdu s mým prozatím tajným objevem. Pane bože, co sis to chlapče jenom vymyslel, říkám si pro sebe a váhám, zda přeci raději nemám couvnout.

Žádný takový, ozve se mé druhé já, jendou ses domluvil, tak pojedeš a basta! Písnu tedy ještě pro jistotu slečně, jest-li skutečně zítřek platí a hypnotizuji netrpělivě mobil, co mi odpoví. "Jardo neboj, těím se na zítřek, až Tě poznám", rozsvítí se na displeji, což mi dodává mírně optimismu
Večer nemohu usnout, převaluju se v posteli a stále upravuji scénář sobotního odpoledne. Nakonec to vzdávám a mačkám čudlík na televizi, abych přišel na jiné myšlenky. Jako naschvál opakujou pořad o seznamování. No alespoň se trochu inspiruji a jsem rád, že při mé schůzce žádné kamery nebudou. Ráno mě probouzí ostré sluneční světlo pronikající polozataženými žaluziemi. Vskutku nádherné počasí, návštěva zoologické zahrady určitě klapne, zajásám a vytahuji ze skříně mé nejlepší kalhoty a košili. Leštím a pucuju boty od loňského bahna a marně hledám voňavku z minulých Vánoc. Musím se spokojit s tátovou kolínskou, postesknu si a strkám do peněženky dlouhý peníze, že se mi ani nevejde do kapsy.
Konečně sedím v autobuse, paráda, dorazil ten s vysokými sedačkami. Výborně se cestou prospím. Ještě než podlehnu pravidelnému zvuku motoru, střetávám se pohledem s pro mě neznámou ale půvabnou dívkou, věnující mi nádherný úsměv. S rozpačitostí ji ho oplácím a marně pátrám v paměti hledajíc její podobiznu mezi svými známými. Usínám, hlava mi klesá, padám dopředu, div si nerozbiju brejle o takový ten umělý držák na záclonky. Mít monokla by fakt vypadalo dnes divně. Raději se snažím udržet mou mysl v bdělém stavu a počítám patníky. Kolik jich asi bude?
Sláva, jsem na místě. I když srdce už mi začíná bušit jak u zubaře v čekárně. Chci se zvednout ze sedadla, ale cosi mě nehodlá pustit, zkouším druhý pokus, zaberu trochu silněji a odlepuji se od čalounění. Vycházím a s hrůzou si sahám na zadek. Žvejka, debilní žvejka, nadávám, co teď? Flek jako kráva ve velikosti padesátikoruny a kalhoty za dva litry odepsaný. Mé první kroky z autobusáku míří do nákupního centra na veřejné toalety. Sundávám kalhoty a zoufale přemlouvám žvejkačku, že její místo je úplně jinde a nejlepší dny má dávno za sebou. Odlupuji jen kousek, no aspoň něco. Někde jsem slyšel o postupu, kdy se dá oděv s přilepenou žvejkačkou do mrazáku a ona se pak sama oddrolí. Krátký moment uvažuji o tom, navštívit supermarket a dát své kalhoty na okamžik k nanukům či mraženým kuřatům. Ohlas veřejnosti by ale nebyl asi pozitivní a exhibicionista ze mě asi ze dne na den nebude. No nějak se to doufám zakamufluje, uklidnňuju se a hledám květinářství. Kupuji krásnou žlutou růži a spěchám na náměstí, abych tam byl včas.
Jaképak překvapení mě dnes ještě čeká?..........

Stojím u radnice, okamžik pravdy se blíží. Nervózně přešlapuju, snažím se nerozmačkat kytku, koukám po holkách procházejících kolem a hádám, která z nich by to mohla být. Zvláštní pocit, netušíte průběh příštích minut, nevíte kdo na vás promluví, co řekne, co odpovíte, jest-li odpovíte.

Honí se mi hlavou milion možností, milion trapných situací, kam půjdem na oběd, kam potom, budu mít co vyprávět? Neunudím ji? Mé sebevědomí prochází zatěžkávací zkouškou. A v tom...a v tom pípá mobil. Asi se někde zdržela, myslím si, když lovím přístroj z pouzdra. Otvírám přijatou zprávu a div mi nezaskočí slina. "Promiň, nejsi můj typ, nemělo by to cenu", čtu z displeje.
Nevím, zda mě v momentě sevřel smutek, zklamání či radost z rychle vyřešeného dilematu. Mám se zlobit? Být naštvaný? Není to zbabělost nepřijít, jen napsat pitomou sms? Ale netuším ani svou reakci, nacházejíc se v situaci oné osoby. Házím vše za hlavu a pomalu se šourám zpět, odkud mě nohy přinesly. Cestou vidím bezdomovce, sedícího na obrubníku a na zemi ušmudlanou čepici s pár lesknoucími se mincemi. Zjišťuji, že má ruka stále svírá žlutou růži, tak jsem mu ji tam hodil. Grimasu, se kterou se na mě vousatý muž nechápavě podíval, bych Vám nepřál vidět. No co, můžete ji někomu věnovat nebo aspoň sníst, chci mu ještě poradit. Ale svůj úmysl beru zpět ve chvíli, kdy mě zaplavuje změtí nesrozumitelných slov, o jejichž významu však není pochyb...
Opět čekám na autobus, čumím do blba, dobrá nálada zůstala někde na náměstí, když v tom na mě někdo promluví. "Ahoj, nepůjčil bys mi prosím tě peníze na autobus?" Zvednu hlavu a nestačím žasnout. Přede mnou stojí dívka, co se na mě ráno tak krásně usmívala. "Jasně", vykoktám ze sebe a podávám ji dvě dvacky. "Snad si neměl tak zpropadený den jako já?!", povídá mi. "Měla jsem tu schůzku s jedním klukem, ale nakonec nedostal asi dost odvahy aby přišel." "Vážně?", kulím oči a dodávám. "To jsme na tom úplně stejně, já čekal jako trotl na náměstí, slečna nepřišla a namísto sebe poslala jen sms." " No a nechceš tedy zajít někam se mnou?. Zvu tě na oběd." Vymáčknu ze sebe, až se sám sobě divím. "Ale jó, proč ne! Vlastně, vždyť já nemám žádný peníze. Ztratila jsem někde peněženku." "To nevadí", ujišťuji jí, "můžeš mi to někdy třeba oplatit". " Tedy platí", usměje se a příjemný den končně začíná. A nejen dnešek, nýbrž i další chvíle s ní jsou ty nejhezčí, co jsem kdy prožil a stále prožívám!
A nesmírně rád vzpomínám na náhodu, jež nás svedla dohromady. Ač ze stejného města, bydlící kousíček od sebe, jsme nezávisle na druhém museli absolvovat cestu do Liberce, abychom se blíže seznámili.

.....A jak to bylo vše ve skutečnosti, si přečtěte v následujícím pokračování...:-)