Brigáda v Německu

Zahraniční brigáda je skvělá věc. Nejenom, že si člověk přivydělá něco málo peněz, ale zároveň pozná nové prostředí a lidi, nehledě na možnost vystoupení ze všedního stereotypu. Ani já s přítelkyní Barčou jsme nezaváhali 

Ubytování zajištěno, strava na pracovišti jakbysmet, a tak nic nebránilo našemu odjezdu. S třemi napěchovanými kufry, poskytujíce vybavení  na dva měsíce, jsme se dopravili do Prahy, kde měl čekat autobus do německého Norimberku..Jsme v Holešovicích. Úkol č.1: Přesunout se do stanice Florenc a vyčkat jeho příjezdu.

  Začíná trojboj spočívající v přemísťování objemných a těžkých zavazadel. Naivně jsem se domníval, že kufr s kolečky navždy ušetří námahu při cestování. První, nejlehčí disciplína: rychlochůze. Kufry sviští po podlaze s obdivující lehkostí, jež vystřídá panika při pohledu na eskalátory nebo spíše rychloschody směřující závratnou rychlostí kamsi dolů do útrob metra. Už jste zkusili se zavazadly v obou rukách, které jen stěží zvednete, vstoupit na jezdící schody? Nedá se nic dělat, kufry musí jet napřed, snad se nezřítí a nepřizabijou lidi pod námi.

 Jakmile schod, na němž jsme se vezli, zmizel pod podlahou, s radostí jsme si odfrkli. Jízda do cílové stanice byla již bez problémů. Před námi je však ještě závěrečná, nejtěžší disciplína. Výšlap s břemenem po schodech. Sice nic neujíždí pod nohama, zato se mi po prvních krocích nohy téměř lámou jak párátka na jednohubky.A hledat výtah se ukázalo občas velmi zdlouhavé bez záruky na úspěch. Sláva! Jsme v cíli. Po půlnoci si již hovíme v autobuse a těšíme se na Norimberk. Snad nás Stevardka včas zbudí, abychom neskončili až kdesi v Amsterodamu.

 Norimberk nás uvítal ve své večerní róbě a my se vydali společně s novými kolegy a kolegyněmi pátrat po hlavním nádraží. Naštěstí nebyl labyrint ulic příliš složitý a zanedlouho jsme odpočívali v hale. Zběžně jsme se navzájem seznámili a zjistili, že ostatní jsou dost v pohodě a společné budoucí soužití snad nepřinese vážnější komplikace.

 Dle instrukcí jsme přejeli vlakem do Kitzingenu, kde nás měl očekávat týpek od firmy a přepravit nás k našemu ubytování do městečka Geiselwind. Ztvrdli jsme na místě ovšem skoro hodinu, poněvadž došlo k menšímu nedorozumění a zapomněli jsme se ohlásit již v  Norimberku. Ve chvíli, kdy se k nám začal hlásit jakýsi statný černoch, váhavě jsme mu naložili kufry do auta a postupně se nechali odvést od nádraží. Je pravda, člověk čekal nějakého pravého Němce, ale jak se později ukázalo, kromě brigádníků s námi pracovali převážně cizinci z různých koutů světa a Pedro z Ghany nebyl výjimkou.

 Cesta ubíhala svižně, prohodily jsme pár slov s Pedrem a brzy jsme již zahlédli logo známého rychlého občerstvení. Zastavili jsme před naším budoucím obydlím. Zvenčí tedy nic moc, navíc vedle stojící dům, před jehož vchodem zřejmě bivakoval nějaký bezdomovec, nedával naději na normální sousedy ve zdejší čtvrti. Vyhrabali jsme se z auta a čekali kam nás kdo pošle. Slova se ujal místní zubař pan Müller, vlastník snad poloviny domů ve městě, vydělávaje na jediném „levném“ ubytování“ široko daleko. „Kluci doleva, holky doprava“ rozhodl po chvilce a všichni se již chtěli odebrat ke dveřím. „ Nezlobte se, ale rád bych bydlel se svou přítelkyní společně“, vyslovil jsem svou námitku. Pan Müller se jen usmál a ochotně se pustil do reorganizace zřejmě pracně vyhotoveného ubytovacího plánu.

 Přiřknul nám k naší spokojenosti samostatný pokoj, co víc si přát... Celkem nás však v bytě bylo osm. Osm lidí dělíce se o jeden záchod, jednu sprchu a dvou-plotýnkový elektrický vařič. Dále náš nový příbytek oplýval starým, dosti opotřebovaným nábytkem, jež bylo nutné před prvním použitím zbavit vrstvy prachu, nemluvě pak o rozpadajícím se ložním prádle, kterým jsme měli povléci peřiny a polštáře, jejichž péřová výplň vylejzala všude možně.

Stěny „zdobily“ ošuntělé tapety ,pravděpodobně první i poslední, které dům pamatoval. Ale co, k čemu by bylo luxusní ubytování, kdyby stáli za prd spolubydlící. A to se v žádném případě říci nedalo. Tudíž panovala téměř neustále pohodová atmosféra, umožňující nám přežít pracovní stres bez psychické újmy na zdraví.

 Postupně jsme nastupovali do zaměstnání. Někdo dělal raní či odpolední směnu, jinej měl většinou jen noční šichty. Ty se nám s Barčou  k radosti naší zcela vyhnuly. Byly dvě možnosti. Buď stát za kasou a příjímat objednávky od neustále se hrnoucích zákazníků. jež mnohdy nevěděli co si vybrat, nebo se uchýlit do kuchyně. Samozřejmě za stejné peníze, ačkoliv za kasou se musel člověk mnohem více koncentrovat, neustále komunikovat s mlsnými strávníky a hlavně se nepřepočítat při vracení peněz. Případné manko se muselo uhradit z vlastní kapsy.

 Zaučoval nás poněkud nervózní personál. A není divu. Tempo bylo leckdy vražedné a pokud se nestíhalo,ubíral se řídící personál k řvaní, nadávání či zesměšňování druhých, což však k lepším výkonům pochopitelně nevedlo. Přebornicí byla paní s přezdívkou „Deutsche Mama“, neustále měnící náladu, jednou vcelku snesitelná, schopna i pochválit a povzbudit, jindy schopna jen řvát a lamentovat, o nemístních poznámkách a vtipech na úkor potícího se pracovníka nemluvě. Zkrátka už jí začínala práce asi lézti na mozek.

 Připravovali jsme, česky řečeno, roztodivné  druhy obložených housek, pak různé tortily a saláty. Lidí se do restaurace někdy nahrnulo vskutku požehnaně a člověk se nestačil otáčet,  a div se nepřipekl na grilu.  Dát smažit maso, ohřát housky, vyndat housky, obložit housky salátem, kečupem, hořčicí či jiným dresingem a nakonec přiložit upečené kulaté maso. A furt dokola. Nebylo-li co zrovna na práci, hlavně jen nestát a nekoukat. Vzít pěkně do ruky hadr, namočit v kýbli se saponátem a utírat a leštit vše možné. Přišel-li zákazník, honem hodit hadr zpět na místo a ještě skoro mokrou rukou sáhnout po housce, nandat salát, ugrilovat maso....Dobrou chuť všem....  A lidé všech národností si pomlaskávali jak prasátka v chlívku. Tu a tam se stalo, že vám v tom fofru houska či maso upadlo na zem. Jenomže nezbýval čas připravit nový kus, to by trvalo moc dlouho, opakovat celý výrobní proces kvůli jedné housce. A tak se to prostě zvedlo nenápadně ze země a dalo do oběhu...

 Ráno se připravovalo speciální snídaňové menu. Vedle různých toustů se šunkou, sýrem či slaninou, tvořily hlavní složku nabídky vajíčka na různé způsoby. Což o to, klasická „volská voka“ se vyráběla z opravdických vajec. Specialitou podniku byla však bez pochyby míchaná vajíčka. Na ně by se vskutku rozbilo vajec spousty a určitě by to trvalo věčně, proto jsme měli k dispozici speciální balení v plastových lahvích. Stačilo tedy pouze odšroubovat uzávěr a obsah vylít na pánev. Netuším, jak hodně či málo se chuť této umělotiny podobala čerstvým vejcím, každopádně lidem očividně chutnalo. My jsme naopak chuť neměli... Bylo by zajímavé, kolik lidí by si v supermarketu takováto vajíčka koupilo. Možná bychom se divili...

 Nepracovali jsme ale jen přímo v kuchyni. Čas od času bylo třeba například třídit odpad. Sundal jsem si zástěru a papírovou čepici a seběhl po schodech, někdy velmi kluzkých, do podsklepení. Tam se nacházela veliká místnost na odpadky. Plastové obaly se dávaly do určeného žlutého kontejneru, jenž byl opatřen lisovacím zařízením. Dále bylo nutné rozbít všechny kartonové krabice a ty posléze naskládat opět do  vyčleněného kontejneru. Produkovalo se ohromné množství papírových obalů, protože každý druh jídla se balil do své speciální krabičky. Od potravin ušpiněný papír se vysypával z plastového pytle do kontejneru. Velmi rychle se však zaplnil a nezbývalo bohužel nic jiného než vlézti dovnitř, pěkně si tam zaskákat a tím vytvořit další místo. Jakmile bylo hotovo,  vyměnil jsem profesi popeláře opět na kuchařskou, nasadil čepici, uvázal zástěru a vrhnul se s chutí do přípravy vybraných pokrmů.

 Někdy se sešlo pracovníků v kuchyni příliš a člověk se mohl chopit další zajímavé činnosti, spočívající ve sbírání a mytí použitých táců, utírání stolů, sbírání odpadků a jejich vynášení do suterénu. Občas se též uklidilo parkoviště, zametla a vytřela podlaha a kontrolovaly a pucovaly veřejné záchodky. Poměrně různorodé úkony, člověk si nepřivodil žádné popáleniny a nikdo ho ani moc nebuzeroval, pokud si dělal svoji práci.  Ta byla kolikrát fakticky nekonečná, táci a zbytky jídla se neustále hromadily, a na venkovní terase měl člověk při vyprazdňování odpadkových košů spíše pocit, že vlezl do vosího hnízda. Žihadla jsem byl naštěstí ušetřen. Při této činnosti si člověk uvědomil dvě věci. Jaká dovedou být lidi neskutečná prasata a jak příšerně se plýtvá s jídlem, jehož se v jiných zemích nedostává. Jeden se vskutku celou dobu nenudil. Neustále odstraňovat  zbytky jídla rozházených po stolech a po zemi, o rozlitých nápojích nemluvě. Na naše peníze vycházely tyto pochutiny poměrně draho a nejsem si jistý, jak draze či levně přišli pro místní obyvatele. Možná opravdu na pakatel, páč nedojedeného , ba i zcela nedotčeného jídla zůstávalo vždy požehnaně. Jak se říká, co by za to děti v Africe daly.

 Dva měsíce utekly jak voda. Za tu dobu jsme stihli podniknout i několik zajímavých výletů do okolí. S našimi novými přáteli jsme zavítali do Würzburgu, kde jsme mimo jiné navštívili pravé německé pivní slavnosti. S Barčou jsme rovněž vyzkoušeli autostop a vydali se do městečka Kitzingen, kde se nacházejí krásné historické stavby. Radost jsme si udělali též vstupenkami do zábavního parku se zajímavými atrakcemi. Pěší výlety do nejbližšího okolí též nebyly k zahození. Všude plno lesů a spousta ovádů, jejímž kusadlům bylo takřka nemožné uniknout. Štípance nám vynahradilo objevení nádherné srnčí obory, jejíž obyvatelé přiklusali vesele až k plotu a nechali se krmit z ruky. Též malebný kout s tisíciletým dubem skýtal výbornou možnost posezení a odpočinku. Tentokráte bez dotěrných hovad a jiného hmyzu.

 Prvního září jsme shrábli naše tvrdě vydělané peníze a jako poslední z naší party se vydali na zpáteční cestu. Na vlak nás vzala ochotně jedna německá kolegyně a druhý den ráno již naše rozespalé oči spatřily pražské ulice.

 A co vy, vydáte se též do zahraničí za prací?