Zloděj lebky svaté Zdislavy je šílenec. Nabeton!

Lebka svaté Zdislavy se našla. Pachatel ji zalil do betonu v dosud /raději/ nespecifikovaném předmětu a hodlal „pohřbít do řeky“.

Krádež lebky svaté Zdislavy z relikviáře v bazilice v Jablonném v Podjštědí okamžitě zaujala média i veřejnost. Něco tak bizarního se zkrátka nestává každý den a případ od začátku nutil k úvahám nad stavem mysli člověka, který to učinil a vzbuzoval fantazie o tom, jak s předmětem asi naloží.

Troufám si však říci, že pachatel tím, že lebku zalil do betonu trumfnul všechny. Realita bývá prostě často ještě fantastičtější než fantazie sama. Natož realita něčího šílenství.

Případ nyní vzbuzuje další kolo diskuzi, které se vedou nejen o tom, že z dříve málo známé světice udělal mediální celebritu, ale také diskuze o tom, do jaké míry je normální a morální vůbec vystavovat lidské ostatky.

Především je nutno říci, že lidé tak činili od úsvitu věků, což samozřejmě, nutno uznat, vůbec nemusí odpovídat dnešní morálce. Ostatky mimořádných osobností jsou od pravěku součástí kultovních míst, svatyň a chrámů. Duchovní význam těchto ostatků je důležitý i pro světské instituce – památníky a muzea, kde lze vystavené lidské ostatky také najít. Mnohem silnější význam však mají pro církve, náboženské organizace všech možných věrouk. Svatí jsou pro tato náboženství a jejich věřící těmi nejvýznamnějšími lidmi, kteří kdy žili, lidmi, kterých si váží nejvíce ze všech historických osobností.

Ateistovi či prostě někomu mimo jejich komunitu může připadat jako neúcta k památce zemřelého, je-li jeho kostra či její část veřejně vystavena a není skryta pod zemí a ponechána přirozenému rozkladu. Jenže věřící to vnímají přesně naopak. Kromě toho, že svatyně má i funkci pohřebiště jim možnost přímého spatření části těla světce pomáhá vcítit se do jeho duchovního poselství, konkretizuje jejich sepětí s památkou na toho člověka, který se pro ně stal více než jen člověkem. Vidět ten konkrétní předmět jim pomáhá třeba tak, jako když se ateista dívá na fotografii milovaného zesnulého.

Křesťanské církve mají pro vystavování částí těl světců přísná pravidla, která sledují právě zachování maximální úcty k nim.

Nyní se však vraťme ze světa duše do světa vezdejšího: Lze předpokládat, že krádež té památky vzbudí zájem veřejnosti i turistů o místa, kam patří.

Především je však nutno poděkovat policii za její rychlou a profesionální práci a chcete-li, pak se modlit, nechcete-li, pak prostě doufat v to, že restaurátoři předmět v pořádku dostanou ven z betonu a vrátí do baziliky.