Ukrajina, Gaza, Súdán: Znamená i dnes moc ekonomická moc globální?

Není právě v dnešní době to cynické, leč pravdivé rovnítko mezi mocí peněz a mocí absolutní podrobeno historické zkoušce?

Podívejme se na věc ze dvou hledisek, v prvním případě z hlediska moci čistě ekonomické, v případě druhém z hlediska moci čistě vojenské. Neřeším to, zda byla dříve slepice nebo vejce, dívám se na věc z nějakého uchopitelného historického bodu:

Hledisko první – ekonomické:

Je nesporné, že kmen, který zvítězil na ekonomickém základě prostě vzkvétal na nějakém dobrém stanovišti. Bylo to zkrátka buď osudové určení, kde ten kmen vůbec z předchůdců rodu Homo vzniknul, nebo tak učinil po zralé úvaze svého geniálního náčelníka a přišel do země, která „mlékem a strdím oplývala“. Což mimochodem odpovídá na otázku, na jakých základech jsme konstituováni my, co žijeme v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Ostatně, i ten Sámo byl obchodník a pověst o Praotci Čechovi ho spíše následovala, než předcházela.

Ekonomické výhody stanoviště pak přinesly další výhody společenské, včetně té vojenské, jak do počtu vojáků, tak do kvality zbraní.

Hledisko druhé – vojenské:

Inu, kmen založený na základech starších než pověstná krutá Sparta hleděl na to, jak se co nejdříve rozmnožit a znásobit své válečníky. Protože neměl na ekonomickém základě získaný technický pokrok, tak si bral od jiných to, co sám nevydobyl z půdy nebo inteligence svých členů a efektivní organizace své společnosti.

Samozřejmě, že obě hlediska se od začátku historie až dodnes prolínala a ten hlavolam nikdo spravedlivě nerozplete. Z hlediska dlouhodobého je tudíž například hloupost vinit euroamerickou civilizaci za koloniální příkoří učiněné zbytku světa. Mohli učinit to stejné nám, jen se vyvíjeli, třeba i z důvodů mimo svoji kontrolu prostě jinak, než civilizace egyptská, řecká, římská a dnes její neurčitý pokračovatel civilizace euroamerická. Zbytek té euroamerické civilizace slušně prosím, aby nás, Českou republiku, Slovensko, Polsko, Slovinsko a další slovanské země laskavě vynechal ze svých frustrací ohledně kolonialismu. Jsme Slované, anglicky „Slavs“ a skutečně, byli jsme to my, Slované, kdo byli vaši „slaves“, tedy otroci, odtud to vaše pojmenování nás totiž pochází. Český Svatý Václav je svatý také proto, protože na svém území odmítal s otroky obchodovat.

Ale podívejme se na dnešní svět.

Podívejme se třeba na to, co se dnes děje v Súdánu. Tam si opět bere vše ten, kdo má dostatek vojáků a svoji moc násobí tím, že ostatní zabije nebo vyžene z jejich území. Generál Abu Lulu, který to má nejvíce na svědomí skutečně nevykazuje jakékoli známky vědecko-technického pokroku. A ta naše euroamerická civilizace místní civilisty prostě nechá umírat, kdežto nad civilisty umírajícími při ruské agresi na Ukrajině pláče. Samozřejmě, že opět uplatňuje to cynické ekonomické hledisko. Ukrajina je pro ni bonitní, Súdán nikoli. A v tom Súdánu by mohla nastolit jakous-takous možnost přežití a rozvoje regionu za vynaložení mnohem méně prostředků a globálních rizik, než se o to snaží na Ukrajině.

A právě tím se dostáváme k onomu historickému zlomu, který ony ekonomické a vojenské podstaty vzestupu moci do značné, ne-li absolutní míry maže.

Tím historickým milníkem jsou Zbraně hromadného ničení. Samozřejmě, že jde především, ačkoli ne výlučně, o zbraně atomové. Z ostatních vzpomeňme chemické a biologické zbraně. O Yperitu nebo Novičoku víme, z těch druhých víme třeba o Antrhraxu a ty novější biologické zbraně asi ani znát nechceme. Ale to neznamená, že neexistují nebo nejsou vyvíjeny.

Právě atomové zbraně ukončily druhou světovou válku a celou předešlou etapu lidských dějin. Dnes je totiž má i Severní Korea. Ta s evidentní podporou Ruska a pravděpodobnou podporou dalších států včetně Číny navíc úspěšně vyvíjí rakety a další zbraňové systémy, které jaderné peklo mohou úspěšně doručit na svůj cíl. Tím se Severní Korea odlišila od jakékoli jiné země, která by třeba diverzní operací získala jadernou zbraň, nějakým způsobem prolomila její softwarové zabezpečení nebo vložila samotný štěpný materiál do připraveného hardwaru a použila ji teroristickým způsobem (bomba v anonymním kontejneru nákladní mořské dopravy a podobně).

Právě tím se Kim Čong-un zásadně liší od nějakého warlorda ze súdánských pouští a stepí. Pokud stále váháte nad tím, jaký stupínek žebříčku moci tomu poslednímu z klanu Kimů přiřadíte, pak Vám chci připomenout, jaké soustředění spojeneckých sil si vyžádal jistý Saddám Husajn v Íráku, který použitím zbraní hromadného ničení také vyhrožoval, ale v jehož arzenálu se nakonec našlo jen minimum chemických zbraní a pouze otázky ohledně zbraní biologických.

Ne, dnes už mezi globální mocí danou penězi a zbraněmi nelze klást rovnítko.

Reálnou globální moc má už také ten Kim Čong-un velící chudobnému státu a mnohokrát znásobenou ji má Vladimir Putin. Obě dvě země ji mohou použít mnohem dříve, než by jim v tom zabránily jakékoli mezinárodní sankce. V případě Severní Koreje je možné uvažovat o zničení oné globální moci pana Kima, když s tím Rusko a Čína budou souhlasit. V případě Ruska je to zbytečná otázka. Ruská moc je dnes konstituována na základě moci vojenské, čínská na základě moci ekonomické a obě dvě se dokonale doplňují. Jsou spojeny tokem energií, surovin i technologií a uvědomují si společnou pozici držet v šachu zbytek světa.

V případě dnešního konfliktu na Ukrajině se tedy ocitáme v historické situaci zásadně odlišné od té, na kterou – ač právem – upozorňují mnozí s připomenutím dějin naší země a sice Mnichovské dohody. Žádný z aktérů tehdejší zrady Československa, a dokonce ani hitlerovské Německo coby agresor, si nekladl otázku nad přežitím lidí na Zemi. Nemohl si ji klást. Nemohl si představit, jaké fyzikální síly se dostanou pod lidskou kontrolu o pouhých několik let poté.

Dnes se však na přežití lidstva v reálném konfliktu ptát musíme. Putin neblafuje a Rusko má pod kontrolou ekonomicky i společensky. Jakýkoli nástupce Putina přinejmenším na generaci dopředu si to buď uvědomí, a bude provádět reformy na desítky let, nebo si to neuvědomí a bude ostraněn. Zfanatizovaný ruský lid se zkrátka ani nenadechnul /jak by ostatně mohl z Jelcinových alkoholických výparů/ skutečné svobody a tudíž opět jde a půjde za svým carem jako vždy. Stádně.

Ne, v naší části Evropy to není o mnoho lepší. Také Německo jde dnes stádnně za svým zničením v politice „ekologické“ i migrační a nutí k tomu zbytek Evropské unie. Německo snad dožene realita své země i Evropy. Ohledně Ruska bych rád doufal v totéž, ale ony dříve popsané charakteristiky Ruska mi ohledně té země mnoho nadějí bohužel nedávají.

Rusko má navíc v případném globálním jaderném konfliktu nespornou reálnou, nikoli ideologickou výhodu, a tou je jeho rozloha. Je téměř dvojnásobkem rozlohy USA nebo Číny, o EU nemluvě, přičemž Rusko má na té rozloze podstatně menší hustotu zalidnění a pouze bodové cíle, které by stály za „trefu“ zbraněmi hromadného ničení. Pokud dojde ke globálnímu jadernému konfliktu a ten se poté vyjednáváním „nějak“ podaří omezit na „pouhé“ zničení velké části obyvatelného světa, pak právě Rusko je nejlepším kandidátem na přežití. Kromě rozsáhlých oblastí Jižní Ameriky nebo Afriky, ovšem tam chybí potenciál k rychlému nabytí koordinované moci na vyšší úrovni, než kmenové či národní.

Takto se tedy dívám na realitu dnešního světa včetně aktuální diskuze o budoucnosti Ukrajiny. Jiná totiž není, kromě našich snů.

Já odpověď na otázku ohledně té dnešní Trumpovy obdoby Mnichovské dohody vůči Ukrajině prostě neznám. Ne, nejsem ve svých úvahách zbabělý Chamberlain ani Daladier před Mnichovem. Putin dnes hrozí něčím neskonale větším, než tehdy hrozil Hitler. Já prostě NEVÍM. Všem to přiznávám, já NEVÍM. Jen nechci schovávat hlavu do písku a triumfalisticky provolávat hesla „Smrt Putinovi“, ačkoli žádný trumf nemám. Samozřejmě, že tento psychopat s jaderným tlačítkem mě nevystraší, stejně jako nevystraší Vás. Ale uvědomme si, že prostě existuje.

Ve chvílích takové neschopnosti odpovědět si na něco zásadního hledám nikoli odpovědi, nýbrž alespoň inspiraci třeba v mých milovaných knihách. Jedna z nich je „Setkání s Rámou“ od Arthura C. Clarka, génia sci-fi a vizionáře, jehož některé předpovědi se už splnily.

A.C. Clarke v té knize nechává rozmýšlet kapitána Nortona, který se skromnou posádkou provádí průzkum gigantické kosmické lodi Ráma, která je zjevně výtvorem mnohem vyspělejší civilizace a přilétla do Sluneční soustavy. Kromě údržbářských strojů na té lodi po oné civilizaci však nejsou žádné stopy a nikdo netuší, jaký mají tvůrci lodi plán a cíl. Ráma však najednou změní svoji dráhu přes Sluneční soustavu tak, že zamíří přímo k Zemi. Lidské vůdce na Zemi to uvede do hysterické reakce, ve které na Rámu vystřelí jaderné rakety. Norton přemýšlí nad tím, zda má lidská civilizace právo preventivně zničit onu gigantickou kosmickou loď s neznámými úmysly jen pro to, aby si lidstvo uchovalo pocit bezpečí. Kapitán Norton se ptá svého vzoru, a to (historicky skutečného) kapitána Cooka, co by dělal on. A odpovídá si, že přežití ještě není všechno. Má-li prý lidstvo žít, pak musí stát na svých nejlepších morálních principech. Proto se Norton rozhodl překazit lidstvu jeho útok na Rámu. A nakonec ta loď stejně tajemně jako přiletěla bez poškození odletí pryč.

Jenže skutečné dění kolem nás nepíše knihy, nýbrž naše osudy. Odpověď na současnou situaci na Ukrajině, v Gaze, v Súdánu, tu já neznám.

Podělil jsem se tedy s Vámi o své myšlenky a budu rád, podělíte-li se se mnou o ty Vaše v komentářích. Víc lidí víc ví.