Smutné výročí letu Apolla 11

Zbláznil jsem se? Jak může být takové výročí smutné? Vždyť je to dnešní kulaté výročí oslavou jednoho z největších lidských dobrodružství a úspěchů vědy a techniky v dějinách! Ano, ale přece jen něčím smutné je.

Čím? Tím vlastním kulatým číslem: 50. Ano, padesát let je tomu, co Apollo 11 vzlétlo a brzy tomu bude padesát let i od té doby, co na Měsíci spočinula lidská noha naposledy. To už jsou dvě lidské generace, co na Měsíc zíráme jen ze Země nebo z nízké oběžné dráhy. A to je přece opravdu smutně dlouhá doba! Na konci programu Apollo, na začátku sedmdesátých let dvacátého století byli mnozí včetně největších odborníků přesvědčeni, že dnes, v roce 2019 bude mít lidstvo na Měsíci nejen stálou základnu, nýbrž že bude připraveno i k letu na Mars, pokud už ho také nebude mít za sebou.

 Dějiny tomu však chtěly jinak. Vlastně nikoli dějiny, nýbrž politici. Studená válka byla v plném proudu a politikům obou stran se zdálo, že místo investicí do výzkumu vesmíru je třeba zněkolikanásobit již zaručenou kapacitu na zničení lidstva jadernými zbraněmi. A zůstávající výzkum vesmíru na obou stranách měl také silný vojenský obsah, v Rusku zcela prioritní, v USA bylo na civilní výzkum přece jen více prostředků a politický systém ho tolik nesvazoval.

 A přece se od letu Apolla podařilo mnohé, přičemž americký vesmírný program má v těchto úspěších přední místo. Meziplanetární (a dnes už přísně formálně vzato dokonce mezihvězdné) mise Pioneer a Voyager odkryly tajemství plynných obrů na okraji Sluneční soustavy. Hubbleův teleskop se zadíval tak daleko, jako žádný jiný před ním a prostou estetickou krásou některých svých snímků chytil za srdce i mnohé laiky a ty, kteří se o výzkum vesmíru nijak nezajímali. Americké úsilí a technické prostředky hrály také zásadní roli ve stavbě Mezinárodní kosmické stanice. Mars důkladně zkoumají sondy z oběžné dráhy i robotičtí průzkumníci na povrchu, sonda New Horizons přinesla první a vzrušující fotografie trpasličí planety Pluto na konci sluneční soustavy.

 Na zcestí se však dostal americký program letů do vesmíru s lidskou posádkou. Bohužel, na prostředek typu raketoplánu, jen konstrukčně a provozně bezpečnější, odmítla dát jakákoli americká vláda peníze. Jistě v tom hrálo zásadní roli i memento havárií Challengeru a Columbie, kdy se zabilo čtrnáct astronautů, prapříčinou obou havárií je přitom opět nedostatečné financování a tedy kompromisní konstrukce celého systému Space Shuttle. V rámci NASA i soukromých společností jsou dnes vyvíjeny pouze kosmické lodi právě typu Apollo, pochopitelně mnohem modernější, avšak nic, co by jen připomínalo mnohostrannost raketoplánu nikde ve vývoji není.

 NASA i soukromé společnosti jsou v pokročilé fázi vývoje silných raketových nosičů srovnatelných se Saturnem 5, který lidi k Měsíci dopravoval v časech Apolla. To je, obávám se, jedinou skutečně konkrétní a pozitivní zprávou v nadějích na návrat lidstva na Měsíc. Podíváme-li se totiž do zahraničí, tak ruský kosmický program je v dlouhodobé krizi a čínský je opředen tolika tajnostmi, že se o konkrétním cíleném snažení čínské lidské mise na Měsíc dá jen spekulovat.

 Naiva a optimista ve mně však touží po tom, aby se návrat na Měsíc neodehrál v režii národního státu, ale v široké mezinárodní spolupráci, jako je zázrak typu Mezinárodní kosmické stanice, dnes bohužel také nezadržitelně spějící ke svému konci bez reálných plánů na včasnou náhradu. 

 Plány soukromníků, miliardářů s klukovskými sny, mohou hrát významnou roli ve vývoji kosmické techniky, avšak nikoli ve výzkumu vesmíru. Ať už pánové Musk či Bezos tvrdí cokoli, tak já tvrdím, že se nikdo, opravdu nikdo na celém světě s tím, co je dnes k dispozici, nepodívá s lidskou posádkou za dva roky na Měsíc a za pár dalších let na Mars. A především: Klukovské sny miliardářů v žádném případě nelze zaměňovat za seriózní, smysluplný a vědecký výzkum! Chtějí prachy a svoje vzdušné zámky, ne tvrdou vědu, základní výzkum bez přímé komerční aplikace. 

Je třeba se ptát, kde je prvotní příčina tohoto vývoje, který nelze nazvat jinak, než zklamáním. Obávám se, že je ta příčina v lidech, v naší civilizaci. Příliš jsme zpohodlněli, ztratili jsme odvahu a motivaci jít dál, objevovat, a ano, i riskovat. Toto úsilí však lidstvo definuje a ztratí-li lidstvo toto úsilí, ztratí mnohé, ne-li přímo kritickou a nenahraditelnou část ze svého lidství. Ztratí-li i budoucí generace tuto motivaci a budou-li považovat za svůj úkol mávat transparenty místo páteční výuky a křičet "Ať s tím někdo něco udělá", nezbude nikdo, kdo by lidské sny výzkumu vesmíru dokázal proměnit ve skutečné činy.

Přesto se však důvody k optimismu najdou, a není jich málo. Vždyť i malá země, jako je Česká republika má již v kosmickém výzkumu čestné místo, měla svého kosmonauta a dodnes přispívá k vývoji kosmických technologií.  

K návratu lidí na Měsíc existuje dnes jediná strategie: Budou-li to chtít lidé, budou to chtít i politici. Takže co Vy? Chcete, opravdu chcete, aby se lidstvo na Měsíc vrátilo?