Rusko brzy nezkrachuje a Západ je Jakešův „kůl v plotě“

V Česku hojně citovaný článek The Telegraphu doufá, že převratem ve Venezuele a znásobením jejích vývozů ropy dojde ke krachu Ruska. Je to další díl seriálu „Západ je mimo realitu a chlubí se tím světu“.

Po ruské invazi na Ukrajinu začal západní svět celkem logicky přijímat vůči Rusku všemožné ekonomické sankce. Zcela nelogicky ovšem očekával, že tím Rusku přivodí bankrot. Z českých ekonomických myslitelů to čekali ti vůbec nejcitovanější ze všech, jako jsou Tomáš Sedláček či Lukáš Kovanda, přidala se dokonce i ta ze všech nejchytřejší a k tomu mladá a krásná Danuše Nerudová.

Nyní The Telegraph zveřejnil stať, která rozebírá, jaký vliv na Putinův režim bude mít, pokud se USA ve Venezuele rozhodnou vojensky sesadit pana Madura a předat tamní kormidlo někomu rozumnějšímu. The Telegraph zkrátka nabízí scénář, kdy by USA udělaly ve Venezuele to, o co se snaží Rusko na Ukrajině, ovšem tentokrát by se samozřejmě jednalo o sesazení zlého režimu někým hodným, rozumíme si? USA v tom mají od druhé poloviny minulého století solidní praxi. Ovšem těm dobám je konec.

Americké fiasko s vývozem svobody a demokracie do Afghánistánu mohlo být tím posledním, co pana Putina přesvědčilo, aby také začal vyvážet. Samozřejmě však po rusky brutálním způsobu, kdy válečné zločiny nejsou výjimku, nýbrž metodou a kdy má být dobyté území porobeno. Ruským cílem na Ukrajině je tu zemi ovládnout, nepokoušet se tam vybudovat ani fasádní demokracii, nýbrž nastolit svoji diktaturu.

Ale zpět k The Telegraphu a českým deníkům, které ho citují. Autor článku Matthew Lynn správně upozorňuje, že americké námořní síly se už u Venezuely koncentrují a prezident Trump si případný úder na tu zemi nechal schválit americkým Senátem. (Něco jako mezinárodní právo ho evidentně nezajímá a Vladimir Putin by tedy znovu mohl ukázat prstem a říci „Donalde, co jsme si, to jsme si“).

Důvodem k „humanitární invazi do Venezuely“, jak by to patrně bylo označeno, má být skutečnost, že Venezuela (bezpochyby) patří k velkým exportérům drog do USA a její diktátor Maduro (pravděpodobně) je s tím byznysem důvěrně spojen a vůbec je to špína chlap (je), který dusí poddané (dusí). Autor článku dále vymyslel, že po odstranění Madurova režimu by došlo k nastolení režimu, pardon vlády jeho oponentky Maríe Coriny Machadové vděčným venezuelským lidem. Následovala by okamžitá obnova chátrajícího Venezuelského ropného průmyslu. Protože Venezuela má největší zásoby ropy na světě, mohla by ji začít vyvážet v mimořádných objemech a třeba až o polovinu levněji, než jsou současné světové ceny. Tím by Rusko přivedla na mizinu a nemělo by z čeho zbrojit proti Ukrajině. Novinář fantazíruje dokonce o tom, že by se do finanční tísně dostala i Saúdská Arábie a vůbec by svět zaplavila levná a demokratická venezuelská ropa.

K těmto brilantním myšlenkám je nutno poznamenat následující:

1) Rusko nenechá nikoho, aby mu jen tak lezl do zelí, a soudružské přátelství Ruska s Venezuelou je vzácným a dobře pěstěným ruským záhonkem v Latinské Americe. Je zde tedy značné riziko dalšího zástupného konfliktu Ruska se Západem, přičemž tentokrát to neodnese Ukrajina, nýbrž Venezuela. Ostatně, pan Maduro už poptává zbraně i ve stejně spřátelené Číně a oboustranná výhodnost barteru „rakety za ropu“ přimo bije do očí.

2) I v případě, že bude Madurův režim brzy a bez krveprolití odstraněn, bude třeba uspořádat něco jako svobodné volby a zde vůbec není jisté, zda by nevyhrál nějaký Maduro č. 2. V Jižní Americe se tak děje neobyčejně často. Ten arogantní západ si ovšem pořád myslí, že zbytek světa bude myslet a jednat jako on sám.

3) I v případě, že bude ve Venezuele instalován někdo, kdo povládne demokraticky a humáně a v prvé řadě dá do pořádku její ropný průmysl, vyžádá si to dlouhý čas a obrovské investice.

4) Je nesmyslné, aby zvláště po takových investicích dotyčný začal produkt prodávat za polovinu tržní ceny. Logické by bylo snížit svoji cenu o nižší jednotky procent oproti cenám tržním a potom „jet na objem“. Rusko ovšem může učinit totéž a navíc má spoustu dalšího nerostného bohatství od plynu po uran, které zatím Evropa nemá odkud zcela nahradit. Levná venezuelská ropa ji nespasí. Americké sankce na ruskou ropu zajímají možná Evropu. Čínu a Indii jedině tehdy, pokud oplátkou „dostanou slevu zadarmo“ a tu slevu musí USA mít z čeho zaplatit. Tím se ze sankcí proti nepříteli stávají sankce vůči sobě samotnému.

5) Budoucí cenu ropy začnou stále více ovlivňovat alternativní zdroje energie a nikoli pouze množství té suroviny na světových trzích.

Článek je tedy typicky ošidným viděním světa očima Západu, který však světu už dávno nevládne. Mimo jiné proto, že ztratil smysl pro realitu a schopnost chápat, kterým směrem se svět ubírá. Kvůli nenasytnosti pár miliardářů nechal nejprve své know-how a kapitál, potom i celé své průmyslové sektory přemístit ze západu na východ a tak se zcela obrátil směr toho, kdo kam vyváží průmyslovou produkci, kdo bohatne, kdo stagnuje a chudne. Přesto si Západ dosud myslí, že bude poroučet jak Rusku, tak Číně, Indii a bezpočtu dalších zemí, které však zcela pragmaticky utvářejí spojenectví právě s Ruskem, Čínou a Indií. Noví spojenci a obchodní partneři je totiž nepoučují o tom, jak si mají vládnout, nakládat se svými občany ani přírodním bohatstvím a kolik smějí vypouštět uhlíku. Důsledky tohoto „vítězství trhu“ ala Čína už pociťují v Africe, odkud Čína bere stále více surovin. Evropští kolonizátoři byli oproti čínským laskaví opatrovníci.

On prostě poroučí ten, kdo platí. Teorie vzájemné podmíněnosti svobody lidské i tržní byly tudíž jen jedním z historických omylů západní civilizace. Tím posledním omylem může být zdání, že si svobodu uchováme, ačkoli necháme klíčové pozice v našich zemích převzít příslušníky s námi neslučitelných kultur a ještě je necháme nás šmírovat třeba pod záminkou „boje proti šíření dětské pornografie“.

Západní civilizaci zůstala v ruce poslední karta, a to vojenská síla USA. Ovšem evropské části onoho Západu bylo administrativou pana Trumpa jasně vysvětleno, že jí bude k dispozici buď za takových podmínek, jaké vyhovují USA, nebo vůbec. Evropa samotná tedy nemá už ani tuto ochranu a na rozdíl od USA se střílí i do druhé nohy, tedy zbytků ekonomické prosperity. Činí tak rádoby ekologickou agendou, konkrétně třeba emisními povolenkami.

Západ tak zůstává sám jako „kůl v plotě“ stejným procesem odcizení se realitě, jak to jasnozřivě rozpoznal ke konci komunistického režimu Milouš Jakeš ve svém slavném projevu. Pokud se včas nevzpamatuje, dopadne úplně stejně jako ten režim. Na rozdíl od pádu komunistického režimu by to ovšem byla nenahraditelná škoda pro celý svět.