Proč Izrael útočí na Írán?

Odpovědí je pouhá matematika: Rovnice přežití. Z hlediska mezinárodního práva se jedná o válečný zločin - svrchovaná země Izrael napadla druhou svrchovanou zemi Írán. Z hlediska přežití Izraele je ovšem řešení rovnice zcela jiné.

Izrael není ve válečném stavu od 7.10.2023, kdy hnutí Hamás zaútočilo na izraelské civilní obyvatelstvo a spáchalo na něm nevýslovná zvěrstva.

Izrael je ve válečném stavu neustále, protože je obklopen nepřáteli. Od roku 1948, kdy získal vlastní místo na mapě, je Izrael ve studené i horké válce se svými sousedy, kteří mu to místo chtějí vzít.

Izrael od té doby spáchal bezpočet vojenských agresí a válečných zločinů. Neoprávněně si přivlastnil to, co mu nenáleželo. Výsledek: Izrael trvá. Na místě velikosti Moravy Izrael žije a vytvořil společnost blízkou evropskému pojetí společnosti svobodné a demokratické. Lidem se prostě žije lépe v Izraeli než ve všech zemích, které ho obklopují. Je to odpovídající hodnota za bezpráví, které Izrael učinil?

Tuto otázku sám sobě nedokážu zodpovědět.

Ponechám historikům, proč totéž neučinily arabské kmeny v okolí Izraele. Konstatuji však, že úspěšnost izraelského modelu společnosti prostě nemůže být připisována jeho diaspoře v ostatních zemích světa a podpoře Izraele štědrými dárci třeba z USA.

Okolní země arabsko-muslimského kulturního okruhu mají diasporu podstatně rozsáhlejší, avšak žádná z nich nedokázala sjednotit své obyvatelstvo různých kmenových a klanových systémů natolik efektivně, aby výsledkem byl i efektivní stát, který občanům poskytne a garantuje značné svobody i životní úroveň.

Pokud se o vytvoření alespoň sjednoceného státu pokusil Írák, Írán nebo Sýrie – výsledky známe. Ve všech těch zemích se střídali diktátoři a ty země nevzkvétaly. Je-li ovšem znamením rozkvětu země absolutistický systém vymáhání různých forem Islámu a občané se s tím identifikují, pak uznávám, že to ze svojí kulturně-historickou výbavou posoudit neumím.

Posledním pokusem o stabilní zemi s lidskými právy podobnými těm našem je v daném regionu Turecko. Turecko je země geograficky „dokonale“ položená mezi Evropou a Asií, světem křesťanským a muslimským, ovšem ačkoli má blíže k arabsko-muslimské větvi civilizace, jednoznačně ji tam přiřadit nelze. Turecko je mostem mezi Evropou a Asií a odtud čerpalo i čerpá svoji sílu. Ano, Turecku fandím, aby tento most vytěžovalo z obou stran co nejlépe.

Nyní tedy zpět k izraelským útokům na Írán: Není to nic nového, studená válka toho regionu se stala válkou horkou. Izrael zaútočil na cíle i osoby íránského jaderného programu, stejně jako na íránské vzdušné síly a protivzdušnou obranu. Obojí se odehrálo se smrtící efektivitou. Za obojím ovšem stojí roky plánování i diverzní činnosti na území nepřítele. Vystřílet v takové situaci se smrtící efektivitou všechny patrony ovšem může být Pyrrhovým vítězstvím.

Státy jako je Írán totiž uvažují jinak. Nezajímá je, jaké škody budou učiněny nepřítelem jejich zemi, ale jaké škody mohou ony svému nepříteli učinit. Typickým příkladem tohoto uvažování je onen útok Hamásu na Izrael: Vojensky Izraeli téměř neublížil (až na jeho schopnost tyto útoky předvídat), avšak Izrael byl zraněn a nějací Židé byli zabiti.

Státy, jako je Írán navíc neoperují pouze se svým civilním obyvatelstvem jako s „potravou pro děla“, jak říkával pan Hitler, ale stejně uvažují i o svém území. Izrael je maličký stát, jehož rozloha je přibližně 22000 kilometrů čtverečních (proč přibližně? Nikdo se nedokáže dohodnout na tom jaké území vlastně Izraeli patří). Írán má naproti tomu 1 648 195 kilometrů čtverečních. Írán tedy může decentralizovat výrobu většiny svých útočných i obranných zbraní a vývoj zbraní jaderných může skrýt – a dělá to – hluboko pod zem, kde výrobní kapacity přežijí, i když by jejich povrchová logistická struktura utrpěla zásahy nepřítelem. Izrael tedy tyto podzemní komplexy zasáhnout neumí. Z jeho spojenců mají takovou schopnost pouze Spojené státy americké, avšak vyjádření prezidenta Trumpa k současnému Izraelsko-Íránskému konfliktu jsou stejně nečitelná a vrtkavá, jako jakákoli jiná jeho poselství světu.

A pak je tu poslední člen do rovnice: Izrael ve dvacátém století vyvinul a vyrobil desítky štěpných jaderných zbraní a spekuluje se také o jeho vlastnictví či schopnosti vyrobit i zbraně termonukleární. Jaderné zbraně však také mají svoji „záruční dobu“ a proto USA i Rusko svoje jaderné zbraně obnovuje – a to je proces extrémně nákladný finančně i technologicky. Čína se s tím neznepokojuje – prostě jaderně zbrojí více, než kdokoli za posledních dvacet let.

Ale Izrael vlastnictví jaderných zbraní nikdy oficiálně nepřiznal. Pokud by v dnešním světě prošpikovaném satelity na oběžné dráze i všemi špiony kybernetickými i reálnými učinil kroky k obnově svého jaderného arzenálu tak, aby byl i dnes nejen funkční, ale i efektivní, nikomu to neujde. A politické síly postupně islamizovaných západoevropských zemí na to jistě odpoví. Izrael dnes útočí na Írán, protože k tomu má možná poslední šanci, aby zaútočil tak, aby mezinárodní odpověď na jeho útok nebyla pro Izrael smrtící.

Řešení rovnice? Izrael útočí, protože musí. Ano, Izrael bojuje o vlastní přežití a v takovém boji se na morálku nehledí.