Pomáhat!

Pomáhat! Z toho slova se stalo zaklínadlo. Návštěvník z kosmu by nemohl nabýt jiného dojmu, než že se pozemská civilizace sestává ze sta procent z jedinců, kteří potřebují pomoc.

Jedinec bez problémů a potřeby pomoci v našem světě neexistuje. Reklama na zubní pastu slibuje, že pomůže předejít zubnímu kazu. Banky nedělají nic jiného, než že pomáhají. Pomocné ruce narostly žvýkačkám i jogurtům.

Pomáhat si však musí, slyšíte – musí a basta! - především lidé navzájem. Jsme současníky gigantické epidemie bezmoci a nemohoucnosti. Každý den se objeví celá sociální skupina, která potřebuje pomoc. Pomáhat potřebují homosexuálové, bisexuálové, transsexuálové. Pomoci se dožadují bojovníci za třetí až padesáté sedmé pohlaví i jedinci, kteří se ještě nerozhodli, jaké pohlaví mají, nebo se rozhodli, že nemají žádné. Pomáhá se a křičí se o tom do novin, z plakátů kolem silnic, na koncertech, v hypermarketech. Ještě, že pomocníci „nechtějí slevu zadarmo“. Měřitelný profit z jejich pomoci obdrží alespoň tiskařský průmysl a všechna média. A zástupci neziskovek, stojící skromně na posledním místě...

Pomoci potřebují uprchlíci i celé národy. Aktuálně jsou v kurzu uprchlíci třeba ze subsaharské Afriky a z národnostních skupin třeba Palestinci. Spousta ostatních má zatím smůlu. Doporučuji jim zatnout zuby a doufat, že taky přijdou na řadu. Jak krásné bylo, když přijel do Německa první vlak utečenců z Blízkého východu. Nástupiště přetékala obětavými Němci natahujícími ruce s dary a bakšiši. Leč zdá se, že dnes už toho nadšení u sousedů ubývá. Ale nebojte se, určitě se brzy objeví někdo nový, komu bude potřeba pomáhat!

Z lidí různého založení se dnes trápí nejvíce sexuální menšiny. Je s podivem, jak dlouho na ně byli ostatní hodní a jak jsou na ně najednou zlí. Co na tom, že žebříčky návštěvnosti láme film o homosexuálním zpěvákovi, co na tom, že velkoměsty pravidelně prochází průvody „sexuálních menšin“, kteří s nejvyšší hrdostí vykřikují intimní stránky svých životů do tváří těm, kteří o to ani v nejmenším nestojí. Jsou menšinou? Jsou. Neexistuje menšina, která by netrpěla, které by se nemuselo pomáhat. A basta. První homosexuální pár, který v Česku adoptoval dítě, musel před zlobou společnosti uprchnout do zahraničí. Psali to v novinách? Psali. A basta.

Pomáhat je třeba všem ženám. Samostatná a schopná žena je dnes už přežitek. Dnes je třeba se na ženy dívat jako na nesvéprávné a zakřiknuté bytosti, které je třeba do vysokých pracovních a politických pozic usazovat na základě kvót. Není-li žena diskriminována v zaměstnání, je diskriminována v běžném životě. Ostatně, jakási Istanbulská úmluva hovoří o genderově podmíněném násilí. Pochopitelně se tím nemyslí pod pantoflem živořící muži obávající se manželky s velkými bicepsy a válečkem na nudle. Snad se tedy konečně podaří úředně zakázat, aby chlapi mlátili ženský. Takový nařízení nám setsakra chybí! Stejně je divný, že až doteď se to smělo. Nebo nesmělo?

Pomáhat se musí dětem. Neexistuje například dítě, které by nemělo nějakou poruchu schopnosti učit se. Učitelé už nemohou žáky se špatným prospěchem označovat jako ty „slabší“ nebo „pomalejší“. Podle platných regulí dnes musí říci, že se jedná o děti „ohrožené školním neúspěchem“. Slyšíte? Další ohrožená skupina, která potřebuje POMOC!

Pomáhat je třeba také všem lidem, jejichž odlišnost spočívá v pouhé barvě pleti. Jsi-li tmavé pleti a původu odkudkoli, jsi hoden pomoci. Jsi-li bílý Evropan či Američan, jsi povinen pomoci. Říkalo se tomu kdysi rasismus, ale změní-li se znaménko pojmu, změní se i pojem sám, tak nás to dnešní doba alespoň učí. A jak upřímnou radost má černá dívka ze svého titulu miss, který dostala v soutěži pořádané zemí, kde je její barva pleti menšinovou – nedávno třeba ve Finsku. I kdyby se obelhávala, že dostala korunku kvůli své výjimečnosti a kráse a ne kvůli politické korektnosti, tak je to správně. Pomáhat se totiž musí! A že pomoc jednomu znamená často poškození druhého? Soudruhu, soudruhu, nepěkné otázky kladeš, že ty jsi chyběl na politickém školení?

Pomáhat je třeba i samotným myšlenkám, ideologiím a světonázorům. Krásně se v tom činí média soukromá i veřejnoprávní, která nám prezentují názorovou skladbu, která se znamenitě liší od názorů převládajících. Ale ještě že to dělají. Bez jejich pomoci by všechny ty ušlechtilé myšlenky a ušlechtilí myslitelé upadli v zapomnění.

Kdo by pomáhat nechtěl, se zlou se potáže. Byla tu nedávno třeba taková pěkná kampaň, Hate free se to jmenovalo a proti xenofobii to bojovalo. Na billboardech jsme zírali třeba na dva homosexuální chlapce, kteří se mají upřímně rádi. V jakékoli jiné době by nám to bylo fuk a nevěděli bychom, co si z toho vzít, avšak dnes již víme, že se jednalo o obžalobu nás většinových z toho, jací jsme na všechny odlišné zlí. Velký bratr politické korektnosti to s námi myslí dobře. A hlavně tu s námi je neustále přítomen. Každý ho cítí, na každém kroku. Kampaně jako Hate free nám jeho bedlivý zrak přímo zabodávají do mozku. Už ani k panu farářovi nemusíme chodit ku zpovědi a k rozhřešení. Kampaně neziskovek to udělají za nás.

Na pomoc jsme si zvykli všichni, aktivně i pasivně. Západní civilizace, kdysi pyšná na úroveň své vzdělanosti dnes už nic vědět nepotřebuje. V kapse nosí malého pomocníka s velkým displejem, pod kterým se skrývají nekoneční rádcové pan Google a paní Wikipedie. A ti vědí všechno, vážně a úplně všechno! Lidé si kupují láhve na pití, které jim řeknou, kolik vypili a kolik vypít mají. Kupují si boty, které se samy zavazují a zavážou nebo rozvážou se na dálku na pokyn přes síť. A ta sama síť pomáhá, aby si lidé sdíleli úsměvy a pocity. Lidé si už tedy pomohli i od té otravné nutnosti být spolu!

Pomáhat je zkrátka třeba. Jen mě napadá – asi stejně jako onoho imaginárního mimozemšťana – jestli tu pomoc bude stále mít kdo poskytovat. Jestli se prostě jednoho dne neprobudí většina lidstva s nataženou rukou a na konci té ruky nezůstane prázdno.

P.S: Pozor, tento článek obsahuje prvky ironie, nadsázky a pravdy!