Píšeme všemi deseti už třetí století!

Když jsem byl malý, tak mě jednou babička s dědečkem posadili na stoličku k psacímu stroji, na jehož štítku bylo napsáno „1902“.

Nebyl to typ. Byl to rok výroby. Výrobce si nepamatuji, ale to vročení mi nikdy nezmizí z očí. Byla to totiž stará rodinná památka. A to už se psalo na stroji sto let!

Tehdy jsem končil první rok základní školy a uměl jsem už na výbornou číst a uspokojivě psát. Ale ten psací stroj byl pro mě nový svět.

Vypadal přibližně takto:

Ano. Dokonalý amfiteátr kláves a jejich prodloužení přesně vypočítaných k úhozu přes barvící pásku na papír. Když jste psali, viděli jste vše. Každý Váš pohyb až po vytisknuté písmeno. Ten pohyb nebyl stisknutí klávesy. Byl to úhoz. Ten termín je snad dosud známý.

Úhoz totiž nebyl jen nějaké stisknutí klávesy. Byl to brutální, ale přesně vypočítaný svalový úkon Vašeho prstu k tomu, abyste napsali jediné písmeno. Jinak se písmeno nenapsalo, nebo napsalo bledě – což u písaře či častěji písařky znamenalo neomluvitelnou chybu. Museli jste vědět, přímo cítit, jakou silou jediným prstem – od ukazováku po malíček na klávesu praštit = uhodit. Praštili jste-li hodně nebo málo, pak se „kolečko polámalo“ a vy ho „museli spravit“, abyste se „naučili hospodařit“ – o tom později. A tak tedy zpět od národních písní k praxi:

Schopnosti písařů se samozřejmě nehodnotily podle toho, zda umíte bez zaseknutí stroje napsat diktovaný text nebo opsat text předložený. To byla mateřská školka. Pokud jste chtěli jít do školy, ba dokonce působit jako „písař“ nebo „písařka“ – ano, většinou to dělaly ženy – museli(y) jste umět mnohem více. Museli jste umět na každé písmeno vyvodit tu správnou sílu úhozu, aby jedno vedle druhého ta páčka přes barvící pásku na papír otiskla požadované písmeno stejně sytě. Ne méně, ne více.

Samozřejmě: Někdy bylo opravdu žádáno psát ‚bledě“, tedy provést úhoz přesně vypočítanou poloviční silou. Tak jste s poloviční sytostí textu na papír psali třeba tyto znaky: – pomlčky – . – tečky, otazníky – ?-, v odůvodněných případech vykřičníky- !-. Tajemství psaní středníků si ponechám.

Pokud Vám byl diktován obchodní text, museli jste umět rozlišit to, co se píše ve smlouvě a to, co je dnes mikropísmeny pod čarou jako nějaké další „obchodní podmínky“. Jak jste to dokázali? Jednoduše. Vlastně složitě. Prostě tak, že jste stejně rychle, jako psali na stroji vnímali povahu diktovaného textu a pokud byl Váš ředitel opravdu hodný, tak jste měli šanci ve zlomcích vteřiny a jeho nadechnutí pochopit, že nyní se bude jednat o „text pod čarou“ a Vy ho musíte psát s poloviční silou úhozu. Pan řídící se pak významně nadechnul podruhé, naopak vy jste si oddechli a začali zase psát normálně dle monotónně diktovaného textu. Pokud šéf chtěl něco napsat tučně, což Vám obvykle neřekl, ale měli jste to pochopit, pak jste museli s tím mechanickým psacím strojem udělat něco dalšího. Ale zatěžovat s popisem Vás nebudu. Dnes to za Vás udělá AI. Nebo někdo jiný. Nebo nikdo.

Ale vraťme se zpět k mechanickému psacímu stroji a do času – řekněme – První republiky.

Někdy byl Váš nadřízený opravdu laskavý a zeptal se Vás, zda stíháte psát. Většinou to bylo tehdy, kdy se ty páčky převádějící úhozy na barvící pásku a dále na papír do sebe zaklínily. Samozřejmě, že Váš nadřízený nesledoval, jak píšete. Usoudil tak prostě proto, protože jste přestali psát, vstali ze židle a mechanismus stroje se snažili opravit. Ne, ani to pan řídící neviděl. Jen mu libozvučný zvuk Vašeho psaní přerušilo něco takového, jako když rychlíkem jede za obchodem, on spí a najednou vlak místo konejšivého klapání přes spoje kolejnic zastaví ve stanici. V tu chvíli se i pan ředitel probudí, začne se dívat kolem, zda se náhodou svět neřídí něčím jiným, než on chce.

Ale odpusťte, já jsem zapomněl, že dnes se kolejnice už svařují, jejich spoje se brousí a železná dráha se nestaví z úseků, po jejichž přejezdu zní to uspávající klapání. Ovšem ředitelé dodnes jezdí drahou, nejezdí jen taxíky a nelétají pouze soukromými tryskáči. Poezii vlaku taženého parní lokomotivou vystřídal luxus vysokorychlostních tratí, jinak je vše, jako to bývalo. Jen v naší zemi většinou zůstala ta rychlost vlaku parostrojního zbavená oné poezie uhlí a páry.

Někdy chtěl pan ředitel udělat v textu také nějaké opravy. K jeho štěstí, že ho ta myšlenka napadla právě teď, a k Vaší smůle, že je to právě teď, když máte napsáno, co chtěl opravit.

Oprava napsaného textu? Lehká to věc. Můžete text přeškrtnout. Ale jak se to vlastně dělá? Aha, ono to souvisí s tím, jak se na takovém stroji vlastně píše. Jistě, už víme, že k napsání jakéhokoli písmena či znaku je nutné uhodit na klávesu, ta rozhýbe páku, na jejímž konci je příslušné písmeno vyhotovené dle Guttenbergova zázraku z patnáctého století.

Tak napíšeme první řádek. Ale jak na druhý? Aha. Zapomněl jsem Vám říci, že oproti panu Guttenbergovi jsme už dále a netiskneme písmena plochou na plochu. My bušíme do klávesnice a zázrakem mechaniky devatenáctého století se náš úder kopíruje na papír nejen skrze barvící pásku, ale také skrze válec, na kterém se onen papír otáčí. Z 2D jsme na 3D. Rozumíte tomu, vy z dvacátého prvního století?

Ale zpět do minulosti. Jsme zase ve století devatenáctém či na začátku století dvacátého a ten válec se neotáčí sám:

Vidíte nalevo ten kulatý knoflík a tu nápadnou páčku? Tak ještě mnohem, ale opravdu mnohem brutálnějším úderem na tu páčku než úderem na vytvoření písmena jste přinutili psací stroj k tomu, aby Vám ve válci otočil papír na další řádek a mohli na něm už něžněji psát další sdělení pana ředitele.

Někdy ta automatika nebyla příliš dokonalá a museli jste si pomoci právě tím knoflíkem. A někdy jste buď knoflíkem, nebo vypočítaným pohybem páky učinili poloviční vrat papíru přesně tam, kam jste v případě ředitelem požadované opravy textu udělaly požadovanou opravu. Ano, udělalY jste to většinou Vy, dámy, proto to tvrdé „Y’. Chlap by to nezvládnul. Ten Vám tehdy uměl možná diktovat.

Jestliže ředitel zároveň dále diktoval, musela jste si to zapamatovat a bezchybně dále psát. Ne za půl hodiny po kafi u počítače. Teď, v těchto několika sekundách!

Babička mi též ukázala, jak se „pouhým“ podržením další klávesy píše třeba červenou páskou, neboť ten jejich div techniky to umožňoval.

Pokud si vzpomínám, tak to „pouhé“ podržení znamenalo vykloubení levého malíku na dobu, kdy jím držíte – jako při některých opravách – válec v mezipoloze a ostatními devíti píšete požadovaný text. Na delší texty jste mohly válec v takové poloze zaklesnout, ale pak jste ho musely vrátit zpět, jinak jste psaly půlřádkem přes původní řádek. Tudíž celou stránku vyhodit a psát vše znovu. Klávesa „Backspace“ tehdy už v zárodku existovala, ale její použití bylo tak nějak – ehm, v praktické rovině prostě jiné, než dnes. Zkrátka jste u těch fajnových typů psacích strojů mohly přemazat zpět jedno písmeno nebo kolik písmen jste chtěly bílou páskou, ale šéf by Vás s tím stejně poslal...domů. Zkrátka ta bílá korekční páska byla přes původní text nevzhledná. A často se původní text dal vyluštit pohledem proti světlu.

Vychodil jsem základní školu, dostal se na školu střední a tam jsem po těch téměř zapomenutých dětských létech znovu spatřil psací stroj. Nic zásadního se nezměnilo. Klávesy byly stejné jako u babičky.

Na střední škole jsem byl nejrychlejší písař.

Děkuji Ti, babičko!