Nová holka u Roxette

Jmenuje se Lena Philipsson a zase zpívá s Perem Gesslem ty staré dobré fláky. Nezapomenutelná Marie Frederiksson už nežije. Má tedy právo žít hudební duo, kterému byla Marie vždy tou viditelnější a slyšitelnější polovinou?

Nová holka, která s Perem Gesslem zpívá ve skupině Roxette je samozřejmě setsakra kočka, ale protože jí příští rok bude šedesát, je také příslušnicí stejné generace, jako byla Marie Frederikssonová i Per Gessle.

Tato generace hudebníků popové a rockové scény se formovala v létech, kdy se ten pop a rock rodil. Duo zpěvák a zpěvačka se v těchto žánrech stalo natolik úspěšným konceptem, že je opakován dodnes. Před začátkem šedesátých let minulého století se to zkrátka nenosilo. Jenže potom se začaly nosit krátké sukně a tak podobně... Ostatně, i Beatles byli samí chlapi. Svoji nahou Japonku tam přivedl až John...

Máme tu tedy opět variaci na úspěšné hudební schéma: Zpěvák, v tomto případě – a zdaleka ne osamělém – také zakládající a nejvíce tvůrčí prvek hudební skupiny, a k němu zpěvačka, přičemž paní Lena je na rozdíl od Marie pouze interpretkou. Nijak to neskrývá a nemá proč. Lena na koncertech často vyzývá publikum, aby jí s těmi hity od Roxette pomohlo a nečiní tak proto, že by je neuměla zazpívat, nýbrž tak činí ze zjevné úcty k hudebnímu projektu, kterého se stala součástí. A dělá to dobře a přirozeně. Hlavně přirozenost a uvěřitelnost toho projevu dělá zpěvačku Lenu výjimečně úspěšnou v roli, ve které se zdálo, že každá „nová holka u Roxette“ musí být jen stínem Marie Frederikssonové.

Umělecké partnerství je samozřejmě „skupinou“ samo o sobě. Jsou-li na něho jen dva, může to partnerství spíše zemřít smrtí jednohou z dua. Partnerství více členů je jistější zárukou, že hudební skupina, je-li extrémně úspěšná jako bylo duo Roxette, může začít znovu.

Takové partnerství o více členech, ze kterého dodnes zbyli pouze dva (a to v případě Rogera Taylora jako hudebníka dosti neurčitém pozůstalém) ztělesňuje třeba skupina Queen.

Když skupině Queen zemřel Freddie Mercury, tak se zprvu stejně jako před časem u Roxette zdálo nemožné hledat za Freddieho náhradu. Queen ji zpočátku ani nehledali. Milovali Freddieho, a protože jako základ svého hudebního tělesa neměli pouze jeho, nýbrž také Briana Maye, tak natočili třeba přímo giganticky úspěšný song „No one but you“, který, byť hudebně velmi zdařilý, prostě čerpal ze stesku po zesnulém Freddiem.

Sentiment po zakládajícím členovi však nemůže být jediným určujícím prvkem jakéhokoli uměleckého tělesa. U skupiny Queen žádnou skutečně novou tvorbu nevidíme. Není jí ani třeba album „The Cosmos Rocks“ s hostujícím zpěvákem Paulem Rodgersem, byť já osobně mám to album moc rád.

Odkaz Queen však dnes skutečně ztělesňuje pouze Brian May, a ten je hudební veličinou sám o sobě se svými nespočetnými projekty. A kromě toho je pan May také astrofyzikem a ten titul si nikde nekoupil, nýbrž vědecky odpracoval.

V případě popového dua Roxette jde o něco jiného. Per Gessle byl a je polovinou skupiny o pouze dvou známých členech. Kytaristu Christoffera Lundquista, nebo třeba dlouholetého producenta skupiny Roxette, který kapele též hraje na klávesové nástroje, pana Clarence Öfwermana budou znát jen zasvěcení.

Skutečný i umělecký život jednotlivce i hudební skupiny prostě někde začíná a někde končí. Lena u Roxette může vydržet ještě hodně dlouho. Je to kvalitní interpretka.

Jiné skupiny to tak nemají. Nightwish se už léta utápějí nikoli v tom, že by nesehnali vynikající zpěvačku, nýbrž v uměleckém zacyklení sebe do sebe samotného dřívějšího hitmakera a frontmana kapely.

A Ozzymu se prostě naplnila jeho léta.

Perovi a Leně se ještě nenaplnila. Roxette žijí, hrají a zpívají!

Buďme rádi za tato starší a obměňovaná hudební tělesa. Krátí nám současnou dobu čekání na nějaké skutečně jedinečné, nové a raketově kvalitou své tvorby vystřelené do popředí hudební těleso. Ostatně, na začátku devadesátých let se také zdálo, že elektronická hudba ustrnula a přišli The Prodigy...