Mikroblog: Ticho, jak ho známe.

Ticho slyšíme, když ho cítíme hudbou. Kdykoli přestaneme cítit hudbu, zamysleme se do ticha. Až ji znovu uslyšíme, ucítíme i sami sebe.

Ticho je odkazem minulosti. Víme jako lidé, co je to vlastně ticho? Fyzikálně jistě. Pocitově? Těžko.

Když mě má maminka čekala, pouštěla si často skladby skupiny ABBA.

Můj táta jí je dal spolu s magnetofonem:

„Drahá, když budu mít noční službu, těš se...“.

Bylo mi devět a náhodou jsem našel tátův magnetofon. Táta mi nevynadal, ale pomohl mi zapojit ho do elektřiny. Ukázal mi, jak poslouchat magnetofonové pásky. Ano, i ty s „Abbou“.

Ticho přestalo být směsicí hluků z panelového sídliště. Stalo se šumem v pozadí, čekáním na to, než zazní první tóny skladby. Třeba tóny ABBY, abych v devíti letech našel to, co jsem znal předtím, než jsem se narodil. Mohou to být jen moje pocity, nebo je hudba natolik sdělná?

Nechtějme skutečné ticho. Chtějme ticho plné obrazů, pocitů a překvapení. Chtějme ticho jako odraznou desku nás samotných.