Migrační krize, křesťanství, islám a vodopád, který nikdy nevyschne

Do Evropy se valí davy lidí, kteří sem nepatří, a oni se u nás diví, že nakonec nepatří ani sem, ani domů. Budu Vám vyprávět jednu část tohoto příběhu a začnu menším příběhem, který nám vyprávěl profesor na vysoké škole:

Na přelomu padesátých a šedesátých let minulého století byla Francie jednou z řady západních zemí, jejichž strategickým zájmem bylo naklonit si arabské producenty ropy.

Kromě obvyklého chřestění zlaťáky a vůbec všeho rozmanitého počínání, jež se obchodem a diplomacií zove, zvoli Francouzi i další způsob, který s velkým úspěchem v podobných situacích používali a už dlouhá staletí s ním sklízeli úspěch: Ukázali arabským hostům krásy své země.

Bylo neobvykle horké léto, a tak si důstojní šejkové ve svých dlouhých šatech s neodmyslitelnou pokrývkou hlavy a krku připadali ve Francii jako za vlahého večera v Rijádu. Naopak jejich francouzští průvodci si v dlouhých kalhotách, košilích, sakách a kravatách připadali asi tak, jako kdyby šejka navlékli do hubertusu, šály, čepice a rukavic, vysadili ho v poledne uprostřed pouště Rub al-Chálí a on seznal, že i jemu je poněkud tepleji, než příjemně.

Francouzští hostitelé však naložili hosty do helikoptéry a odlétli s nimi do Alp. Obkroužili Chamonix i samotný Mont Blanc a už jen to stačilo, aby šejkové seděli přikovaní u okýnek a ani nedutali při výhledu na na zasněžené pláně, ledovce plazící se do údolí a mrazivé štíty protínající oblaka.

Helikoptéra všechny vysadila na bezpečné, ale zároveň nad bezednou propastí posazené plošině. Francouzi své hosty vyvedli na okraj, a tam, všichni opřeni o zábradlí pohlédli do hlubin:

Posílena tajícími ledy a sněhy, padala tu přes okraj do propasti horská bystřina, tříštila se o skály, nekonečné vodní proudy dopadaly na dno o několik set metrů níže, kde se vodopád změnil v dravou řeku a hnal se skalnatým kaňonem. Představujete-li si v té sluncem zalité vodní tříšti duhu, pak ano, i duha se klenula údolím jako snový most. Arabští hosté otevřeli ústa dokořán, jakoby snad byli na samotném vrcholu Mont Blancu a lapali po dechu z nedostatku vzduchu. Sotva v tom opojení smyslů dokázali ústa zavřít! Francouzští diplomaté jim věnovali nacvičené milé úsměvy a z očí do očí si vysílali jedinou zprávu:

"Dostali jsme je, jako každého předtím. Tohle prostě funguje vždycky!"

Když se dost vynadívali, protokolář si odkašlal a pohlédnul na hodinky a pak na překladatele: Nastal čas k dalšímu bodu programu, večeři u Ženevského jezera. Překladatel přešel k šejkům u zábradlí. Hovořil s nimi dlouho, ovšem dle živé gestikulace obou stran francouzští diplomaté i bez znalosti arabštiny pochopili, že se objevila jakási potíž. Po dlouhé chvíli se k nim překladatel vrátil a roztřeseně pravil:

"Oni odtud nechtějí odejít. Prostě nechtějí. Chtějí tu zůstat a pořád se dívat. Prostě pořád!"

Diplomatům by za jiných okolností bylo celkem fuk, kdyby s helikoptérou odletěli sami a nechali tu šejky v noci zmrznout, avšak přece jen je čekala ta slavnostní večeře u Ženevského jezera, vlastně, ehm, hlavně podpis smlouvy na ropu před tou večeří. I byl tedy překladatel znovu vyslán a spíše méně než více zdvořile upozorněn, že bez jasné odpovědi se vracet nemá.

Překladatel se vrátil poměrně brzy:

"Věc se má tak: Oni tu chtějí zůstat a počkat, dokud voda nepřestane téct. Potom s vámi poletí kamkoli".

V tu chvíli se situace obrátila a ústa dokořán se otevřela naopak Francouzům. Protokolář konečně promluvil:

"Řekněte jim, že je sem zítra zase rádi zavezeme znovu, když se jim tu tak líbí."

"Ne, vy to nechápete. Já jsem se jim snažil nabídnout to stejné, ale oni trvají na tom, že tu zůstanou. Usmívali se na mě takovým způsobem, jako že je chci podvést. Snažil jsem se jim říci, že zítra tu vodopád bude taky. Že tu bude pořád. Ten Omar na mě chvíli civěl a potom velice slušně řekl, že si velice cení toho, co tu pro ně francouzští přátelé připravili, ale že u nich nebývá zvykem odcházet z divadla před koncem, tedy než dojde voda. Opakoval jsem jim, že to tady teče prostě furt, ale oni mě poslali mě pryč a žádají, abyste se k nim vrátil a řekl jim narovinu, co tady na ně vlastně hrajeme."

Nakonec přece jen francouzská republika dosáhla svého cíle. Protokolář hostům vysvětlil, že tu nedávno neobvykle dlouho pršelo, a že dle zpráv meteorologů tu voda bude téci nejméně další dva týdny, to už ovšem jeho hosté jistě budou mít jiné povinnosti ve své vlasti, avšak jakmile za mnoho let opět silně zaprší, tak budou-li si to páni šejkové přát, francouzská republika pro ně neprodleně pošle, aby si ten pohled opět vychutnali.

Ti šejkové prodávali ropu po celém světě. Navštívili New York, Londýn, Moskvu, Peking, Tokio, která světová metropole Vás napadne, tam byli. Obchodu rozuměli jako málokdo jiný na celém světě. Smlouvy však podepisovali vždy ve velké místnosti s luxusními koženými křesly a naleštěným dřevěným stolem, na kterém stála vždy ta stejná sklenice s minerálkou. Nikdo je dosud nevzal na výlet k vodopádu....

Tito vzdělaní arabští mužové zkrátka neměli kontakt s něčím, co by překračovalo jejich obvyklou zkušenost. Přitom je to zvláštní. Ne zase tak daleko od jejich hlavního města Rijádu, na jihu Arabského poloostrova se také tyčí velehory, a nedosahují-li výšky Alp, pak alespoň po ramena jim sahají určitě. Do těch hor na dva až tři měsíce v roce přinese monzum od Indického oceánu bohaté srážky a pouštní krajina vyprahlých kamenitých strání se jako mávnutím čarovného proutku zazelená, vádí se naplní vodou a na první pohled skutečně tu celoročně vlahou krajinu Alp připomíná. Avšak ani toto místo na jihu svého poloostrova ti zdatní arabští obchodníci neznali.

Snad lepší zkušenost s přírodními poměry připomínajícími Alpy měli namísto bohatých obchodníků někteří obyčejní námezdní dělníci z Tuniska a Maroka, kterých do Francie i dalších evropských zemí přicházel v tu dobu značný počet.  Když už nikdo z příchozích si Alpy představit neuměl, pak to  jistě  uměli alespoň ti, kteří se narodili na úpatí Vysokého Atlasu v Severní Africe, jinak též Magrebu. Tyto hory stejně jako Alpy také přesahují magickou hranici čtyř tisíc metrů a v zimě tu padá tolik sněhu, až nikdo jiný neuvěří, že je skutečně v Africe.

Avšak ani tito lidé, povolaní v té době do Francie i jiných evropských zemí za prací a schopní pochopit novou krajinu, nedokázali svou osobní i dalším generacím předávanou rodovou zkušeností překlenout propast kulturní. Dokázalo jich to mnoho, avšak zdaleka ne dostatek na to, aby jejich potomci uměli žít v nových vlastech ve stejném souladu, jako se to podařilo příslušníkům jiných kultur a národů ze zcela jiných míst naší planety - z dálné Asie, z Ruska, z obou Amerik. Tato etnika to až na výjimky většinou uspokojivě dokázala. Avšak vzpomínaní lidé z Blízkého východu, Magrebu a vlastně většiny Afrtiky toho dosud uspokojivě schopni nejsou.

Ikdyby ti z Blízkého východu a Magrebu přišli ze stejně vyhlížejícho kraje, ikdyby znali stejná řemesla, jaká se provozují v jejich staré i nové vlasti, přece jen mezi oběma částmi světa stojí dvoje velehory. Dnes se nazývají křesťanství a Islám.

Snad taková hradba stojí odnepaměti mezi těmito částmi světa, na straně jedné Evropou, a na straně druhé Blízkým východem a Magrebem. Kdysi, ještě dříve, než tu bylo křesťanství i islám,  překonal tu hradbu i samotné Alpy Hannibal i se stádem slonů, avšak byl v té Evropě nakonec poražen. Později si muslimové podmanili Pyrenejský poloostrov, byli vytlačeni, avšak znovu se o vpády do Evropy pokoušeli, naposledy pod vlajkou Osmanské říše, dnešního Turecka. Opět neuspěli.

Křesťané z Evropy se o totéž snažili se stejně střídavými úspěchy a neúspěchy naopak v místech, odkud se je snažil ovládnout živel z Blízkého východu a Magrebu. Měli řadu inovativních nápadů. Kupříkladu vyslali vojsko dětské. Dospělí, kteří je na lodích na břeh střetu s náboženským a hlavně mocenským nepřítelem dopravovali, nezřídka přirazili ke břehu jakémukoli, jen aby část dětí prodali do otroctví.

Měli jsme tu taktéž slavné křesťanské vojsko ženské. Doplulo do místa určení, avšak křesťanští místodržící v cíli plavby ty  ženy, nebohé a z hladu se k čemukoli upsané bytosti, z jakéhosi neznámého důvodu nepovažovali za bojeschopnou armádu, a tudíž tu ženskou armádu odmítli vyzbrojit. Ty ženy oddané Bohu a nejvyššímu cíli skončily jako prostitutky, neboť ta kulturní propast jim nedovolovala živit se něčím jiným, protože je místní mezi sebe prostě nepřijali. Papežové v Evropě ovšem za ně nepřestávali sloužit mše a přirovnávat je k Panně Marii, ačkoli jejich osud byl neskonale horší, nežli osud Máří Magadalény.

Ale včera není dnes a nic není navždy. Jednou tu hradbu dvojích velehor někdo prorazí.

Dnes se váhy osudu naklonily spíše tam, kde se ocitly 29.5.1453, ve městě Konstantinopolis, dnešním Istanbulu, na pomezí Asie a Evropy, křesťanství a Islámu.

Tehdy, po vyčerpávajícím obléhání, kdy byly hradby prolomeny a osmanská armáda se chystala nadobro zmocnit města, císař Konstantin XI. odhodil královské roucho a v brnění vyrazil proti nepříteli s výkřikem:

"Město padlo, a já jsem stále živ!"

Nemusí to být dnes, ani zítra. Ale jednou k tomu dojde, na poli válečném, kulturním, nebo náboženském. Evropa nikdy nebyla a nikdy nebude pro všechny z obou stran. A že by mohla být pro celý svět? Pro ten je přímo směšně maličká.

Vyrazí ještě někdy někdo tak jako císař, aby si ho dějiny pamatovaly, ať už v dobrém, nebo ve zlém?

Třeba se to už nikdy nestane. Vše se může odehrát klidně, málem nudně, bez velkých gest a historikové nebudou mít nic konkrétního, díky čemu by naši dobu připomínali. Možná je už doba potoků krve a velkých gest nadobro za námi.

Je tu nová doba, jsme noví lidé. Dnes, stejně jako spousta generací před námi, si říkáme, že právě my jsme ti moderní, pokrokoví. Že stojíme přímo na samém konci pokroku. Že všichni následující budou takoví, jako jsme dnes my.

A možná to tak opravdu je, a možná je to dobře. Možná už od nyní až navždy naši poražení vždy klidně uznají svoji porážku, pokloní se s vítězi jejich modlám a nechají se koupit, pardon, zavézt na nějaké krásné místo.

Třeba k vodopádu v horách.