Lepíme se k asfaltu a koupeme se v plese

Paradoxy lidského vztahu k ochraně přírody dosahují historického maxima v současné Evropské unii a to unikátní kombinací fanatismu a pohrdání.

Přilepit se k silnici či letištní dráze se stalo už folklórem různých „klimatických aktivistů“ a podobných ztracených existencí, které spojují katastrofické vize o tom, že jsou poslední generací, která vůbec může něco udělat, než Zemi pohltí plameny pekelné. Tento výkvět společnosti samozřejmě z něčeho vyrůstá, a tak i na nejproslulejší české univerzitě, Univerzitě Karlově, lze studovati „Úvod do klimatické krize“. Až poté, co ministr – bohužel z opačného extrému vztahu k přírodě - pan Macinka upozornil, že je poněkud nevhodné, aby se tam probíral „trénink blokády, narušení dopravy či sabotáže toku fosilních paliv“, byl příslušný akademik z výuky onoho blaho lidstvu přinášejícího předmětu suspendován.

Pochopitelně, že též různé bohulibé a zaručeně neziskové spolky typu „Člověk v tísni“ a projekty „Učím o klimatu“ vštěpují občanům správnou klimatickou víru, a to už od raného dětství. Toto téma samozřejmě probírá i Filozofický ústav akademie věd ČR konferencí „Klimatická krize a otázka spravedlnosti“ a tak bychom mohli pokračovat donekonečna. Jednotícím prvkem těchto iniciativ bývá jejich původ v prostředí humanitních věd, nikoli exaktních fyzikálních a technických disciplín. Je to celkem logické, účelem těchto oborů je mudrovat a žvanit, nikoli předkládat racionální fakta a řešení. Logicky je to také podstatně snažší cesta k vysokoškolskému titulu, než vystudovat třeba Fyzickou geografii, k čemuž je kromě schopnosti mlít pantem třeba mít i fištróna na vzorečky, složitá schémata a postupy, stejně jako praktické schopnosti dokázat při výuce v laboratoři nepodpálit celou fakultu.

Na druhé straně naše civilizace vyprodukovala lidi, kteří se vyznačují totální ignorancí a neúctou k čemukoli, co narušuje jejich pocit pohodlí. Osobně si myslím, že mnoho z nich už přestává rozlišovat mezi reálným světem, který žije a dýchá a virtuálním světem představ a zážitků. Dočítáme se tak tedy třeba o tom, že šumavská ledovcová jezera stále častěji ohrožují turisté, kteří se v nich koupou. Na Sněžce musejí ochranáři přistupovat k stále drastičtějším opatřením a zábranám proti turistům, kteří si národní park pletou s parkem uprostřed velkoměsta. Je vrcholem absurdity, že nutné ploty a ochranné sítě na vrcholu naší nejvyšší hory sloužící k její ochraně místní přírodu zároveň hyzdí a samy o sobě mají určitý negativní ekologický dopad. Na české straně Králického Sněžníku pak lidé dokonce stanují a třešničkou na dortu se stala rozhledna, kterou si na své straně postavili Poláci. Během stavby této ohyzdnosti z dálky připomínající mixér došlo k „opakovanému hrubému porušení předpisů a povolení“. Většina částky na stavbu přitom pocházela z fondů EU, notoricky známé nekonečnou buzerací občanů i firem s cílem dosáhnout do roku 2050 uhlíkové neutrality, což světu zajistí nekonečné štěstí a spokojenost, avšak bez dosažení tohoto cíle by svět shořel v plamenech.

Důsledkem fanatismu na straně těchto aktivistů došlo u části občanů k reakci zcela opačného směru. Jen tak mohla dosáhnout úspěchu strana Motoristé. Již zmíněný předseda strany pan Macinka například žádal zrušení právě vyhlášené CHKO Soutok a jeho nechuť k institucionální ochraně přírody je zjevná i z jeho škrtů desítek milionů pro národní parky. Partaj přímo proslula popíráním prostého faktu, že se klima mění a to i kvůli lidské činnosti. Naštěstí za stranu dosazený nový ministr životního prostředí pan Červený už tuto věc připouští.

Tyto extrémy a protiklady nevznikly samy od sebe. Vznikly proto, protože lidskou vlastností je využít k boji o moc a zisk naprosto cokoli. Přibližně od šedesátých let minulého století už byl vliv lidské činnosti na svět tak zásadní a všudypřítomný, že aktivisté, politici, průmyslníci i byznysmeni tu kartu ležící na zemi zvedli a začali s ní hrát.

To těžce poznamenalo lidský vztah k přírodě a krajině a otázky nutnosti ochrany životního prostředí odsunulo mimo racionální debatu. Chceme-li si však udržet přiměřený ekonomický status a přitom svoji planetu nezničit, nemáme jinou možnost, než se k té racionalitě vrátit. A to co nejdříve.

––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––Psáno 26.5.2026, bude publikováno 27.5.2026