Kdo může za zabití malé Viktorky? My všichni.

Jako strašidlo, se kterým nikdo nechce nic mít obchází českou společnost zrůdný případ soudního svěření dítěte do rukou otce, který je nakonec zabil. V té věci zavíralo oči až příliš mnoho lidí. Přidáme se k nim?

Snad proto, že se o takových věcech těžko píše, píše se o nich málo. Ale stalo se skutkem, že veškeré instance sociálně-právní ochrany dětí i dokonce instance soudní nezabránily tomu, aby malé dítě žilo v laskavé péči někoho jiného, než jsou jeho biologičtí rodiče, nýbrž aby zemřelo rukou jednoho z nich.

Ten příběh je v české společnosti známý: Tříleté dítě, o které matka nepečovala a neprojevovala o ně zájem bylo svěřeno otci, drogově závislému a částečně svéprávnosti zbavenému otci. Rozhodla tak soudkyně paní Mgr. Sandra Kimmelová, ať její jméno každý zná.

Přitom to malé dítě mělo pěstouny, kteří je milovali a pečovali o ně. Tušili, že se maličké může něco stát, ale vždy naráželi na hradbu úřednického nezájmu a ignorance. Lejstro k lejstru. Tak jsou oni zvyklí, jsou placení za lejstra, ne za výsledky. Nežijí ve skutečném světě. Nikdo z těch, kdo si ta lejstra alespoň přečetl, nezavolal nahlas:

„Haló, hoří!“

Zdůvodnění všech možných instancí našeho státu, chceme-li se vůbec my za něco takového považovat, spočívalo pouze v přehazování horkého bramboru z jednoho na druhého. Je tragické – a ano, v tomto případě úmrtí malého dítěte doslova a lidsky tragické – jak se jeden prý odborník vymlouvá na to, že nemá posudek od druhého prý odborníka a nakonec se všichni společně vykašlou na dítě, které svěří jeho biologickému otci. Člověku drogově závislému, psychicky vážně nemocnému, se sklony k násilí a obecně deviantnímu chování a s prokazatelnou touhou zabíjet či být zabit.

Zabil vlastní dítě. Co kdo čekal?

Tváří v tvář zabití tříleté holčičky si všichni, kteří byli státem, svým vzděláním, svojí funkcí a pravomocemi pověřeni k tomu, aby se to nestalo, tváří v tvář tomu všemu, ne, nevstal ani jeden, kdo by řekl:

„Ano, já jsem selhal. Neučinil jsem dost, nebo jsem dokonce přehlížel věc, ve které jsem něco učinit měl. Jsem tu, přiznávám se, suďte mě!“

Ale ten někdo by se přece našel, kdybychom my jako jednotlivci, i my jako společnost nebyli k těmto věcem slepí. Proto píšu a stojím si za tím:

Vinni jsme i my všichni. Tím, že jsme připustili vznik společnosti, kde je soudce nedotknutelný, protože je to jeho právo – třeba i právo soudce ústavního – a kdy je jeho rozhodnutí o životě či smrti jiného správné, protože na to má dotyčné individuum titul a razítko.

Nemůžeme čekat jakékoli zlepšení stavu naší společnosti, jestliže se sami sebe nebudeme ptát na to, co je morální, a na to, zda pouze hledáme bezbolestnou cestu skrze zákony, abychom z ní měli prospěch, bez ohledu na ostatní, hlavně, když to bude legální.

Nemůžeme čekat, že systém sociální péče, soudní systém naší země včas odchytí lidi schopné zabít vlastní dítě, pokud budeme sami lhostejní. Nemůžeme doufat, že i skrze morálně zavrženíhodné jedince na – bohužel – rozhodujících pozicích – neprojde další malé dítě z možnosti býti milováno a dospět do odsudku smrti nějakého, byť biologicky příbuzného

... slovo pro něj není.

Jsou tu krásná slova, jako láska, naděje, víra. Ale nežijeme-li jejich významy a nebráníme-li je, pak budou malé Viktorky zabíjeny.