Jason Arday je mrtev a svět progresivistických lží má další oběť.

Jason Arday, profesor z Cambridge, na kterého byly upřeny zraky médií i veřejnosti pro jeho plagiátorství a nedůvěryhodné líčení vlastního života, byl nalezen mrtev.

Zatím prý nic nenasvědčuje cizímu zavinění. Jenže – i v případě, že by tento člověk spáchal sebevraždu, je možné říci, že „to nikdo nezavinil?“

Jason Arday v poslední době nechtěně „psal“ titulky britských i celosvětových médií coby příklad i případ někoho, kdo se přes své postižení i nevýhodnou barvu kůže vypracoval na nejmladšího černého profesora na Cambridge. Jeho oborem byla sociologie a věnoval se zejména tomu, jak se navzájem mohou inspirovat rasově ze své podstaty znevýhodnění, a další, například kulturně či zdravotně znevýhodnění.

Na otázky ohledně zřejmých lží, které o sobě šířil, odpověděll prostě:

„Na rovinu: Já jsem si myslel, že mi prostě budete věřit, proč bych lhal?“

Třeba lhal, ale zemřel nikoli přirozenou smrtí.

Než začneme moralizovat o tom „prolhaném černém profesorovi z Anglie“, ptejme se, co ho vedlo k rozčarování, se kterým nebyl schopen dále žít.

Ačkoli je možná brzy na úvahy o tom, proč a jak Arday zemřel, je správný čas na úvahy ohledně systému lží „kritické rasové teorie“, „věčné viny bílého muže“, viny někoho, kdo od otroctví ustoupil v dobytých územích, ačkoli místní je tam dále provozovali. Ať už Jason Arday zemřel jakýmkoli způsobem, přece jen je do nějaké míry za jeho smrt vinna společnost, která mu umožnila hrát roli někoho, kým nebyl.

Ideologie, která ho živila, vlastně říká, že ho „zabil systém“.

Jenže jaký systém? Byl to systém akademického inverzního rasismu. Byl to systém, kdy univerzita nejenže přijme na místo profesora člověka, který si zjevně v popisu svého dosavadního života protiřečil, ale též se ta instituce tím pánem chlubí jako nejmladším černošským profesorem. Kvóty na údajnou rovnoprávnost tím splnila. Až na základě do očí bijících faktů se akademické i mediální prostředí, ve kterém Arday žil, začalo pídit po skutečné podstatě jeho příběhu. A jeho témat, která – zcela nelogicky, jak je pro tento příběh symptomatické – předcházela příběhu samotnému.

Z nějakého důvodu, a vyšetřování toho důvodu nechme na místní policii a dalších složkách právního systému Spojeného království, zemřel kontroverzní člověk.

Netvařme se však, že jsme překvapeni deziluzí ideologického světa inverzního rasismu a historicky neukončené viny. Netvařme se, že jsme sami včas racionálně i emocionálně nedokázali těmto tragédiím z deziluze či prostého šílenství předejít.

Netvařme se, že současnou a hluboce aktuální „Vinu bílého muže“ nemáme.

Máme ji! Jsme vinni jako euroamerická, západní civilizace. Dnešní „vina bílého muže“ vůči nám samým spočívá v tom, že jsme vyměnili racionalitu za ideologii. Jinak by pan Arday šťastně žil a věnoval se něčemu jinému, než absurdním oborům hledání viny ostatních. A nikomu by přitom na barvě jeho kůže nezáleželo.