ITER: Skutečná naděje místo studentské klimatické hysterie

ITER: International Thermonuclear Experimental Reactor, neboli Mezinárodní termonukleární experimentální reaktor. Ne, není to božská technologie, která spasí svět. Ale je to technologie v mnoha ohledech revoluční.

ITER je totiž reálně představitelný princip efektivnější a zároveň čistější výroby energie, než kterýkoli z fosilních zdrojů, jaké dosud využíváme. Optimistické vize naznačují, že by se tato technologie mohla stát ekologicky šetrným a levným zdrojem energie na několik tisíc let. Je to krok přes mnoho překážek, avšak není to krok do říše snů.

Jeho uskutečnění může být pozitivní motivací mladých lidí, kteří by chtěli něco podstatného udělat pro zlepšení životního prostředí, kteří chtějí učinit něco smysluplnějšího, než jsou hysterické "protesty za zemské klima" spojené s ultimáty politikům „zabraňte oteplení světa o jeden a půl stupně a basta“ a jistě spojené i s pohodlností neučit se v pátek. Zásadní krok proměny teorie ITERu v praxi totiž budou muset učinit oni: Dnešní studenti, zítřejší fyzikové a technici.

Co je to vlastně ITER? Je to mezinárodní projekt vývoje jaderného reaktoru, který bude vyrábět teplo potřebné k jeho přeměně na elektřinu nikoli na principu štěpení atomových jader, jako je tomu ve všech současných jaderných elektrárnách, nýbrž na principu jejich slučování. Tento proces zvaný jaderná fúze se od procesu jaderného štěpení liší v podstatně vyšší efektivitě přeměny látek na energii a zároveň při něm vzniká podstatně nižší množství radioaktivity a jaderného odpadu. Stejně důležité je i to, že k procesu jaderné fúze není třeba jaderného paliva vyrobeného z drahého uranu, nýbrž vyrobeného z vodíku a lithia, což jsou mnohem běžnější prvky.

Jaderná fúze probíhá ve všech hvězdách a je zdrojem jejich zářivé energie, v podobě našeho Slunce vidíme na obloze gigantickou jadernou fúzní reakci. Lidstvu se ji už podařilo vyvolat i uměle. Bohužel, stalo se tak ve formě pokusných výbuchů tzv. termonukleárních bomb známých také jako vodíkové bomby. Je to smutná paralela s poznáním jaderného štěpení, které využívají tzv. klasické jaderné bomby, jaké byly svrženy na Hirošimu a Nagasaki.

Po vývoji prvních štěpných jaderných pum naštěstí nastal brzy pokrok i v civilním využití jaderné energie a lidstvo obdrželo první jaderné elektrárny. Bylo to v padesátých létech minulého století a tehdejší vědci byli mimořádně optimističtí i ohledně budoucnosti mírového využití jaderné fúze. Vždyť zkonstruovali už první termonukleární pumy, civilní využití tohoto procesu na sebe tedy jistě nenechá dlouho čekat!

Bohužel, proces kontroly a udržení termonukleární fúze nikoli po dobu jednoho ničivého výbuchu, nýbrž po dobu energeticky využitelnou příroda zamknula na tolik západů, že věda jen obtížně ty jednotlivé překonává. Vskutku, i příroda nám dává bezpočtem způsobů najevo, že tvořit je těžší než ničit. Postupně byly vyvíjeny různé technologie na udržení jaderné fúze, jednou z nejslibnějších je tzv. tokamak, kde je žhavé plasma při svých reakcích izolováno od okolí pomocí prstencového magnetického pole. Dva menší tokamaky využívají i výzkumníci v České republice.

Také ITER je v zásadě zařízením typu tokamak. Má však pracovat s řádově většími energiemi a především má být schopen udržet reakci o několik řádů déle, než jakékoli předchozí zařízení. Zde uvedu alespoň jedno konkrétní číslo: ITER má dokázat nepřetržitě pracovat až 1000 sekund, zatímco jeho předchůdce JET pracoval nepřetržitě sotva sekundu. Důležité má být také zkrácení prodlev mezi dvěma zážehy.

Zcela zásadní je to, že ITER se má stát prvním zařízením svého druhu, které vyrobí více energie, než kolik jí bylo vloženo do jeho spuštění. Následníkem ITERU má být reaktor DEMO, a ten už má být technologickým demonstrátorem první skutečné fúzní jaderné elektrárny.

ITER, mnohokrát odsouvaný a velmi zpožděný mezinárodní projekt se roku 2007 konečně začal stavět ve francouzském Cadarche, avšak ani dnes není dokončení jeho výstavby a jeho spuštění jisté. Stejně jako je ITER nadějí do budoucna, je zároveň ostudou vyspělých zemí, že na něho nejsou ochotny uvolnit více prostředků a vývoj této přelomové technologie uspíšit.

Proto bych studentům přál, aby svoji nespokojenost se stavem životního prostředí dokázali využít pozitivně. Nejprve intelektuální, poté i praktickou podporou projektů, jako je ITER.

Náš svět stojí za více, než za pláč nad tím, kam jsme ho dovedli.