Hrozba z Erdoganova Turecka

Recep Tayyip Erdogan, Izmir, 5.1.2019: „Turecká hranice začíná v mém srdci u Vídně, Jaderského moře, Východního Turkestánu, čínské autonomní oblasti Sin-ťiang a severu Černého moře."

Byl to jen chvástavý politický projev? Určitě ne. Není to poprvé, co Erdogan takto hovoří a tureckého vládce je třeba brát vážně, protože se už dlouho netají tím, že hodlá svoji říši rozšířit co do síly i rozsahu. Erdogana je třeba brát vážně, protože je známo, jak potlačil vojenský puč ve vlastní zemi, všichni víme, jak zachází s Kurdy a dalšími etnickými skupinami. Celý svět ví, co se děje v Turecku nepohodlným novinářům i komukoli dalšímu, kdo nesouhlasí s oficiální vládní politikou.

Erdogan je nacionalista podobného střihu, jako byl Saddám Husajn nebo jakým je Bašár Asad. Na rozdíl od obou zmíněných však Erdogan nepokrytě zapojuje do svého politického úsilí také náboženství. A víra, to je odjakživa zbraň hromadného ničení. Křesťanství již z těch dob vyrostlo, u Islámu to však trvá a lidé jako Erdogan jsou přesvědčeni, že skutečná expanze na základě jejich víry teprve přijde.

Naivní politici se uklidňují tím, že dnešní Turecko je v úplně jiné pozici, než byl třeba Irák. Předně zdůrazňují, že Turecko je naším spojencem v NATO. To je fakt, platný je však spíše jako pouhé konstatování formální skutečnosti. Realita je o dost jiná. Erdogan si dělá co chce a je evidentní, že k tomu má u obyvatelstva většinovou podporu. Přijde-li někdo po Erdoganovi, bude muset na tuto politiku navázat, bude-li chtít multietnickou zemi se strategickou geopolitickou polohou udržet pod jednotnou vládou. Náš spojenec z NATO nejen že neměl problém s výše uvedenými akcemi proti menšinám, neměl problém ani obchodovat s ropou od Islámského státu a podporovat kdejakou skupinu islamistických hrdlořezů, pokud to bylo pro tureckou vládu výhodné.

Na rozdíl od jakékoli hlavy státu NATO Erdogan pravidelně jezdí do Moskvy a konzultuje vývoj na Blízkém východě a především v Sýrii s nejvyššími činiteli Ruska včetně prezidenta Putina. To je vzhledem k okolnostem jistě přirozené, avšak stejně tak je přirozené, že Rusko se s hráči na Blízkém východě domluví jakkoli, pokud si zachová svůj dominantní vliv získaný vojenským angažmá v Sýrii. A to jakkoli znamená skutečně jakkoli a bez ohledu na zájmy zemí NATO.

Zásadním faktem je také velikost turecké armády. Turecko má po USA druhé největší ozbrojené síly v Severoatlantické alianci. Tyto síly rozhodně jen neleží v kasárnách a nekonají vojenská cvičení, o jejich akceschopnosti není pochyb.  A pochyb není ani o jejich odhodlanosti jít kamkoli nejvyšší velitel ukáže, protože potlačení vojenského puče v Turecku znamenalo také kompletní obměnu vojenských kádrů od nejvyšších po nejnižší. Turecko také zažívá ekonomickou konjunkturu a ta je u autoritativních režimů nerozlučně spojena s budováním armády. Mimochodem, Turecko si pochopitelně nenechá mluvit ani do toho, od koho nakoupí zbraně a tak nakupuje i nejmodernější ruské zbraňové systémy bez ohledů na standardy NATO.

Proč se politici i političtí komentátoři tak často bojí otevřeně popsat tuto nebezpečnou situaci? Důvodů je hned několik. Turecko totiž drží současnou EU reprezentovanou především německou zahraniční politikou v šachu na více způsobů.

Za prvé je tu migrační krize, která bude mít své výkyvy, ale vzhledem k populačnímu, ekonomickému a ekologickému vývoji ve zdrojových zemích migrantů bude do budoucna narůstat. Bláhoví politici vedení německou kancléřkou Merkelovou celkem bez konzultace s kýmkoli jiným z Evropské unie uzavřeli s Tureckem smlouvu, která v zásadě znamená omezení migrace do EU skrze Turecko výměnou za výpalné, které Evropská unie Turecku platí a neptá se, jak v dané problematice Turecko postupuje. A ono jistě s migranty nejedná v rukavičkách. Uznejme však, že to v daném regionu jinak skoro ani nejde.

Za druhé jsou tu ekonomické vazby. Německo nemělo problém prodat Turecku moderní tanky Leopard a Turecko nemělo problém použít je k masakru Kurdů u Afrínu i k dalším vojenským akcím. Zbraně kupuje Turecko od kde koho a samozřejmě ve velkém také od Spojených států Amerických. I proto je možné předpokládat vlažný postoj americké vlády k tureckým hrozbám vůči Evropě. Strategická poloha Turecka z něj činí také strategického partnera Evropy nejen v přímém obchodu, ale i v obchodu s čímkoli na cestě z Asie, nebo – jak je zřejmé, v obchodu s ropou z Blízkého východu. Vydírací potenciál Erdoganovy říše je tu více než zřejmý.

Třetí faktor je možná nejdůležitější: V Německu žijí přes čtyři miliony Turků. Ty tam jsou sny o tom, jak se Turci do Německa skvěle integrovali. Jedním z posledních hřebíků do rakve multikulturalistických snů bylo chování Turků v předvolebním boji, který se se skoro stejnou intenzitou odehrával mezi Turky v Turecku i v Německu. To, co by mělo být v jakémkoli státě nepřípustné, tedy volební kampaň jiné země, bylo v Německu útrpně sledováno. Pouliční demonstrace i střety byly na denním pořádku, což je v Německu jistou tradicí i v případě, hraje-li Turecko s jinou zemí důležité fotbalové utkání. Jasné bylo jedno: Většina německých i ostatních v Evropě žijících Turků je na straně Recepa Erdogana. A jasné je také to, že loajalita německých Turků k Německu je nulová. Ostatně to dokládají třeba němečtí špičkoví sportovci tureckého původu, kteří se zapojují do Erdoganovy kampaně, jako by snad ani nereprezentovali tu západoevropskou zemi, ve které žijí.

Půjde-li do tuhého, budou němečtí politici stát před hrozbou vzpoury podstatné části svého obyvatelstva, které je připraveno reagovat jakkoli, jen ne spořádaně, organizovaně a slepě loajálně k místním autoritám, tak jak je vlastní Němcům. Je nabíledni, že pro uklidnění tak vyhrocené situace bude vláda ochotná k téměř jakýmkoli ústupkům. Situace podobná té, které zažilo předválečné Československo se sudetskými Němci se klidně může opakovat.

Bohužel, nový multietnický charakter Německa i celé Západní Evropy naznačuje, že stejným vydíracím potenciálem budou brzy disponovat i další etnické a národnostní skupiny, které však na rozdíl od většiny Evropanů vzájemně spojuje jejich muslimská víra.

Jako poslední faktor uvádím oslabení sil NATO v Evropě: Spojené království zažívá Brexit, z ostatních armád EU se Turecku žádná nemůže rovnat a americké síly NATO rozmístěné v Evropě hodlá Trumpova administrativa výrazně omezit.

Bylo by dobré, kdyby se alespoň po letošních volbách do Evropského parlamentu ujali funkcí politici, kteří na nebezpečné tendence Turecka budou schopni rázně a sebevědomě reagovat.