Dvacet let NATO - Dvacet let čeho?

Nejen politici, ale i blogeři se vyjadřují k dvacetiletému výročí vstupu České republiky do Severoatlantické Aliance. Byla to událost stejně důležitá z pohledu odborníků na vojenství a bezpečnost, jako z pohledu každého občana.

Vstup do NATO je pro mě historicky logickým pokračováním stejného myšlenkového vývoje naší společnosti, který o pět let později vyústil vstupem naší země do Evropské unie.

Onen myšlenkový vývoj se v případě vstupu do NATO vyznačoval dobou, ve které Česká republika ještě neodečetla desátý rok od Sametové revoluce a sotva odečetla pátý rok od své obnovené nezávislosti po rozpadu Československa. 

A rámcově stejná doba dělila naši zemi od okamžiku, kdy z ní odešla poslední povinně spřátelená vojska soudružské pomoci po "krizovém vývoji" z konce let šedesátých.

 Je těžké pokusit se znovu uvažovat v reáliích roku 1999, avšak zpětným pohledem chápu, že malá a křehká země procházející transformací ze socialismu v rámci RVHP a vojenského paktu v rámci Varšavské smlouvy nutně potřebovala v mezinárodním společenství najít nový opěrný bod. Tím se tehdy zcela logicky a zcela bez alternativ jevily organizace NATO a Evropská unie.

Západ byl tehdy ještě velkou většinou našich občanů vzývaný, ať už to byl západ Evropy, nebo západ "největší", tedy USA. Drtivé vítězství západního bloku ve Studené válce mělo tehdy ještě mimořádnou hodnotu o nic méně psychologickou, než praktickou. Česká republika opravdu potřebovala dát všemi možnými způsoby najevo, že na onen Západ patří a sdílí s ním stejné pojetí osobní svobody, svobod občanských, politických, konsenzus na skutečně demokratickém státním zřízení a možnosti opravdového a otevřeného kritického myšlení při řešení společenských problémů.

Východ, tehdy reprezentovaný výhradně Ruskou federací (nemylme se, Čínu ještě v tu dobu mnozí sotva rozeznávali na mapě, než aby v ní rozpoznali rostoucí světovou velmoc), ten byl pro českou společnost především psychologickým pozůstatkem všeho zlého, co se nás zmocnilo po druhé světové válce.

 Zároveň jsme zcela prakticky sledovali váhavé kroky pana Jelcina stejně jako jisté kroky ruské mafie a nebezpečně sebejistá slova pana Žirinovského, jenž nevěděl, zda nás chce postřílet Kalašnikovy nebo hromadně zabít jaderným útokem, nicméně pro kteroukoli variantu byl pevně rozhodnutý.

 Armáda České republiky měla v tu dobu už za sebou první angažmá ve vojenských konfliktech v řadách našich nových spojenců, přičemž operace Pouštní bouře a nasazení našich chemických jednotek v ní byly tím prvním a do značné míry určujícím v náhledu našeho obyvatelstva na to - a ehm, ano, NATO.

 Chodil jsem tehdy do páté třídy základní školy, kdy se operace proti agresi Sadámem Husajnem vedeného Iráku proti Kuvajtu odehrávala. Skutečnost, že se tehdejší Irák ocitl v situaci, kdy by anexí Kuvajtu ovládal skoro padesát procent světových zásob ropy tehdy nebyla veřejně známa a proto ani politické konotace této věci nebyly diskutovány. A hlavně to byla příliš krátká doba od převratu.

 Naše třídní učitelka, do doby před dvěma lety od operace Pouštní bouře /tedy jistého roku 1989.../ pravověrná soudružka, nyní stejně angažovaně vyprávěla o tom, kterak naši vojáci opět stojí na správné straně barikády. Nejevila se mi ve tváři o nic méně rudá ani o nic více modrá nebo jakkoli jiná, zkrátka dělala to, co vždycky.

 Přišlo mi to divné a těžko pochopitelné, neboť nás ještě rok předtím vodila do "Síně tradic" v naší škole, která stejně jako všechny stejné místnosti na všech socialistických základkách sestávala z bust Lenina, Gottwalda a prázdného soklu po již zavrženém Stalinovi. Bylo to stejně divné, jako když se z nástěnky ztratily rakety s nápisy US (rodiče mi do roku 1989 říkali, že se nemám žádného učitele ptát na ta dvě písmenka a že mi to řeknou, až budu starší, což jsem ve svých devíti letech před revolucí bral jako příkaz, jenž byl vždy splněn, chtěl bych ovšem vidět dnešní devítileté ve stejné situaci - a nemysleme si, že k ní už nikdy nedojde!). 

 Roky plynuly a angažmá naší armády ve "spojeneckých závazcích" přibývalo. Nikdo nevysvětloval proč se tak skutečně děje, z jakého opravdového důvodu naši vojáci riskují život i umírají tam i onde, jen nám stejně jako za socialismu bylo sdělováno, že nyní stojíme na straně těch hodných a stejným způsobem bylo předpokládáno, že občan naší země bude stát za svými vojáky, kteří byli pochopitelně vždy na straně těch hodných.

 Jen průvody s lamipony na VŘSR a přehlídky alegorických vozů už se nepořádaly, což mě tehdy naštvalo, poněvadž ještě na konci čtvrté třídy (roku 1988) jsem vyhrál žákovskou soutěž "Co všechno víte o Sovětském svazu" a dostal zdarma lampion k průvodu na VŘSR a nemohl jej následujícího roku použít. Dodnes z toho mám trauma a nikdo mi to nevysvětlil, nikdo! :-)

 Myslím, že nejen já, nýbrž i mnoho dalších spoluobčanů bylo na naši armádu nejvíce hrdých tehdy, když v letech 1997  a 2002 armáda pomáhala při povodních. Dokonce troufale prohlašuji, že právě na základě těchto akcí naší armády občané naší země opravdu nabyli nové a oprávněné hrdosti na naše ozbrojené síly, a samozřejmě i na složky Integrovaného záchranného systému.

 A také naši lidé nabyli hrdosti nejen na panáky v uniformách a s odznaky na hrudi po návštěvách SSSR, nýbrž lidé jako generál Šedivý získali skutečný punc hrdinů za neuvěřitelné nasazení, se kterým zápasili se skutečnými živly ohrožujícími skutečné životy.

 Avšak angažmá naší armády v zahraničních misích pokračovala, přírodních katastrof v českých luzích a hájích díky Bohu ubývalo a občané se začali znovu ptát, k čemu je nám když ne vojenská, tak tedy alespoň politická podpora našich nových spojenců třeba v následujících dobrodružstvích:

 - Druhá válka v Iráku: Saddám Hussajn oběšen, chemické zbraně nalezeny v množství silně neuspokojivém, region rozvrácen a základy Islámského státu z uprchlých iráckých důstojníků ustaveny.

 - Nálety na Lybii a rozvrácení "Džámáhírije", aneb ideálu mezi socialismem, terorismem a Islámem, jenž stvořil psychopatický plukovník Kaddáfí, jenž nedokázal dostatečně sponzorovat své evropské kamarády z Itálie, a naopak evropští oportunisté z Francie na něm mohli vyzkoušet své nové stíhačky Rafale, což jim beztak nepomohlo při jejich prodeji do ostatních zemí s bilancí alespoň uspokojivou. 

 Zmíněný Kaddáfí, jenž byl alespoň natolik zábavný, že ve své kariéře pozavíral své oponenty do vězení, aby o pár let později osobně nasedl do buldozeru a zdi onoho vězení rozbořil, byl nakonec ubit Lybijským lidem, když se pokusil o únik vpravdě beznadějný, a sice zalézt do roury odpadního potrubí. Nicméně i po této vítězné kampani proti diktátorovi Kaddáfímu má Lybie tři vlády z nichž žádná není schopná garantovat na území vlastní země svrchovanost, a jen ta aktuálně spřátelená vláda z oněch tří alespoň minimálně spolupracuje s novým vedením EU.

 Těžko se v dané situaci uspokojit s tím, že ona vratká vláda spolupracuje ve věcech námořního práva i s Itálií, které za časů svého života a kamarádství s panem Berlusconnim vyhrožoval soudruh Muammar utlučením Evropy dělohami arabských žen. Zlí jazykové tvrdí, že poslední část plukovníkova plánu se děje a dít bude bez ohledu na spojenecké závazky.

 - Angažmá v Afghánistánu: Tu zemi bylo možné s obrovskými lidskými i finančními oběťmi buď natrvalo okupovat, nebo se smířit s myšlenkou, že Taliban tam prostě získá většinovou podporu obyvatelstva, protože tato organizace naneštěstí nejvíce vyhovuje místní mentalitě.

 Místo toho se tam v režii USA, pardon NATO, odehrává druhé desetiletí vojenský manévr, jenž spočívá v instalování zkorumpovaných vlád a klimatizace horkem pokoušených stanů strýčka Sama z konvojů palivových cisteren, které jsou skoro stejně častými terči teroristů jako místní obyvatelstvo. Tedy úspěch nijak velký a ani po zastřelení Usámy Bin Ládina americkou speciální jednotkou se o moc větší úspěch nedostavil.

 Snad přišel jen úspěch mediální spočívající v tom, že Usáma se před smrtí neschovával do roury, nýbrž hrdě a jako muž za jednu ze svých manželek.

 Úspěchu technologicky špičkových zbraní v očích veřejnosti však nenahrávají ani v žargonu NATO drobné "Collateral damage", kupříkladu rozbombardování místní svatby mírovou spojeneckou střelou v domnění horkokrevného G.I. u ovládání oné střely, jenž byl přesvědčen, že takto likviduje výcvikový tábor teroristů.

 - Angažmá v Sýrii. Syřané kupodivu většinově stojí za prezidentem Bašárem Asadem bez ohledu na to, kolik chemických útoků provedl na umírněnou opozici, která se bránila jen holými pěstmi a proto nepohrdla dodávkou zbraní od našich spojenců z NATO, načež podezřele mnoho z nich následovalo příkladu výše uvedeného pana Ládina a podezřele málo z nich bylo za změnu strany alespoň pro výstrahu zastřeleno americkými speciálními jednotkami.

Skoro by bylo možné říci, že angažmá pana Putina a armády Ruské federace v oblasti zajistilo větší klid a méně utrpení, než výše uvedené spojenecké akce, avšak říkám jen skoro, poněvadž jsem tam nebojoval ani nevyhodnocoval všechny dostupné informace a proto bych neměl věřit vlastnímu úsudku, nýbrž spolehlivým informacím spojeneckých médií. Říkám "skoro", protože Rusko a Putin mají v našich nových spojeneckých závazcích znaménko mínus. A basta.

- Pomoc Saúdské Arábii v konfliktu s Jemenem. Jsem poněkud rozpačitý z celé akce, poněvadž náš největší a dnes již najisto na věčné časy ochránce a přítel se v tomto angažmá jeví asi tak, jako se mi jevila tatáž cedule o Sovětském svazu před naší základní školou v dobách, o kterých jsem hovořil. Alespoň se dnes ona instituce nejmenuje Základní škola Československo-sovětského přátelství, nýbrž Základní škola Jana Železného.

 Inu, je toho mnoho, o čem může dnešní občan státu NATO jménem Česká republika přemýšlet. Za sebe musím říci, že v dohledné době nevidím alternativu k našemu členství v onom spolku. Ale stejně tak musím říci, že se nedokážu smířit s tím, co všechno jako jeho člen naše země prakticky nebo i jen politicky podporuje.

 Tak či onak, nebudu následovat příkladu jistého bývalého vojáka naší armády a holý zadek na americký transportér při příštím přesunu vojsk NATO přes naši zem ukazovat nebudu. Jednak bych se nachladil a jednak bych nechtěl americké hochy rozptylovat při jízdě na českých silnicích plných děr po tuhé zimě.

 A beze vší ironie - průjezd amerických a dalších spřátelených vojsk naší zemí beru jako rozhodně lepší, než průjezd vojsk ruských či německých. A ohledně těch německých a spřátelených - nechme to zatím být...