Druhý rozhovor s Janem Schneiderem

Před třemi léty jsem publikoval rozhovor s chartistou, bezpečnostním analytikem, publicistou, hudebníkem, mužem mnoha talentů a zkušeností Janem Schneiderem. A dnes Vám s radostí přináším rozhovor druhý.

Nuže – pojďme bez dlouhých úvodů k otázkám a odpovědím:

1. Dobrý den pane Schneidere, budu tak neomalený a na úvod se nezeptám na to, jak se daří Vám, ale na to, jak se dle Vašeho názoru daří České republice? Kde jsou dnes naše silné a slabé stránky?

Bill Maher ve své knížce „Šokující výpověď jednoho komika“ píše, že američtí žáci byli ve srovnání osmi „nejvyspělejších“ zemí z matematiky osmí, ale stanuli na prvním místě, co se týče vlastního odhadu znalostí z matematiky. To není obvyklé klišé „povím ti dvě zprávy, jedna je dobrá atd.“. Ne, toto jsou dvě velmi špatné zprávy.

Myslím, že naše země je na tom podobně – je chorá, a ještě se vytahuje.

A ty silné stránky? Demokratický potenciál našeho národa je velký, ale potřebuje vždy nějakou rozbušku. Zatím se zdá, že dříme, a jen tak „na volnoběh“ se udržuje v kondici tím, že si dělá ze všeho legraci. Vláda by se však měla trochu obávat vzrůstajícího počtu politických vtipů, jestli není úplně zabedněná. Ona to však asi tuší, a proto připravuje nějaké habaďůry kolem voleb.

2. Pozornost médií zaměstnává konflikt Izraele se svým okolím - s Gazou, s Íránem i se všemi, kteří jedné nebo druhé straně poskytují podporu. Může se zejména konflikt Izraele a Íránu stát válečným konfliktem natolik zásadním, jako je ten rusko-ukrajinský?

Čím dál zásadnějším se tato řada konfliktů stává pro Izrael. Smutně sleduji, že jsou na tom v sebepřecenění podobně, jako ti američtí žáci. Kdeže je ta stará dobrá židovská skepse a až trýznivá sebereflexe!

Doufám však, že ten konflikt utichne, protože se v něm objevují takové trochu až spektakulární rysy, že to je takové to orientální naparování se. Nicméně jako nadějné vidím Trumpovo naštvání zejména na Izrael, kvůli nedodržování příměří, které Trump (opět: extrémně zvýšená sebedůvěra!) v podstatě oběma stranám nadiktoval. Myslím, že si Trump konflikt zejména na Blízkém východě nepřeje, protože nedávno tam s mnoha arabskými státy sjednal hromadu kšeftů a vzrůst bezpečnostního napětí by je mohl zcela zničit.

3. Již jsem to naznačil - konflikt Ruska s Ukrajinou podstatným způsobem ovlivňuje naši zahraniční i domácí politiku, stejně jako ekonomiku. Lze ho uspokojivým způsobem vyřešit vojensky, nebo diplomaticky? A bude jakékoli z těchto řešení příslibem stability a předvídatelnosti situace do budoucna?

Diplomat a zpravodajec Miroslav Polreich, blahé paměti, říkával, že má zaručený recept na mír na Blízkém východě, které je ale aplikovatelný i na rusko-ukrajinský konflikt. Říkával: „Vykašlat se na ně! Nezasahovat. Nepodporovat. Neintervenovat. Neovlivňovat. Uvidíte, že za chvíli se dohodnou. Uměli to po celou historii, než se do nich někdo začal vrtat.“ A platí to i pro Balkán.

Jenže to je sen. Sice prostý a jednoduchý, ale ve (s)prostokapitalistické honbě za energiemi a surovinami asi není realizovatelný. Bude to stát mnoho úsilí, naučit politiky nejen kriticky myslet, ale už jen i prosté gramotnosti, což znamená umění číst a porozumět psanému. Příklad?

První článek Washingtonské smlouvy, což je základní dokument NATO, obsahuje jediný závazek pro všechny členské státy. Spočívá v tom, že všechny spory budou řešit jednáním, přičemž nepoužijí sílu, ba ani hrozbu silou. Naprostá většina politiků, co jsou u moci, tento závazek naprosto pomíjejí a fantazírují o nějakém jiném závazku, v článku pátém, kde ale nic takového není. Je tam pouze dohoda, že když bude nějaký stát napaden, ostatní zváží, jak mu pomohou. Ti prolhaní a negramotní váleční štváči (a bohužel i štváčky) blouzní o automatické vojenské pomoci. Tu pátý článek nevylučuje, ale je to až poslední možnost. Ta pomoc totiž začíná třeba u dodávek stanů a pitné vody.

Prezident Trump tyto hlupáky nedávno asi pěkně naštval, když po pravdě řekl, že tento článek má mnoho interpretací!

4. Nyní zpět k domácím otázkám: Pane Schneidere, sdílíme spolu ostražitost k svobodě slova v naší zemi. Kam se Česká republika, potažmo Evropská unie, jejíž normy musíme i „musíme“ přijímat za poslední léta posunuly?

Posunuli jsme se k opakování období „normalizace“, které plíživě nastalo po srpnové okupaci v roce 1968. Tehdy postupně různí „nepodvolení“ lidé přestávali být zváni do médií, přestávaly jim vycházet texty, knížky, nedostávali role v divadlech a filmech, ztráceli zaměstnání, a také přátele, kteří začali dělat, že je nevidí, přestávali je zdravit, začali radši přecházet na druhý chodník, a někteří z těch ostrakizovaných byli dokonce nuceni k emigraci.

Všudypřítomná cenzura zatáhla nad společností deku, ale někteří s jasným zrakem a odhodláním to začali brát pozitivně, protože se jim v této deformované společenské atmosféře otevíraly dveře k netušeným příležitostem, které by nikdy nedostali, kdyby společnost fungovala normálně a přihlíželo by se ke schopnostem, a ne ke kádrovému profilu či přímo ideologické prostituci.

V tomto prostředí se pak daří autocenzuře, žádných zákazů netřeba, ti „znormalizovaní“ sami dobře vědí, co asi chce vládnoucí garnitura slyšet, a nikoliv zřídka to ještě přehánějí (nyní se to týká zejména našeho devótního vztahu k Evropě!).

5. Jste celý život spjatý s kulturou a uměním, především hudbou. Co Vás v poslední dobou v těchto směrech zaujalo a obohatilo? Snad bude tento můj dotaz i malou omluvou za to, že jsem se Vás hned nezeptal, jak se Vám daří a co Vás těší nebo netěší, a proto se ptám na to vše zároveň...

Potěšilo mě, že dámy zakladatelky webového časopisu !Argument mi umožnily již sedmým rokem každou neděli uvádět „jazzové okénko“, kde využívám neuvěřitelného množství hudby, zdarma dostupného na youtube, a čtenáře upozorňuji krátkými komentáři na vybrané kousky. Tam je zhruba odhadnutelný profil toho, co mne stále baví – jsou to ale staré věci, protože podle mého soudu ta nejtvořivější doba v dvacátém století byla pro jazz – kromě dvacátých a třicátých let – od konce padesátých let do začátku sedmdesátých, pro rockovou hudbu pak šedesáté roky. Pak se to všechno začalo strašně komercializovat, a jak se do kumštu příliš motají peníze, spolehlivě eliminují kreativitu.

Mám moc velkou radost, že ještě vychází mnoho dobrých knih (na vybrané poukazuji každý pátek na platformě „Aby bylo jasno“ v rozhovorech se skvělou Janou Bobošíkovou). No a velkou radost mi dělají i mnohé další alternativní weby.

Z čeho mám chandru? Z toho, že mnohé skupiny lidí, které mají společného utlačovatele v současné vládní garnituře, dávají přednost nesmyslným vzájemným svárům a půtkám a okopávání kotníků. To je příšerná nezodpovědnost, zvláště chtějí-li si takto vzájemně ubírat hlasy ve volbách. To jsou skutečně pubertální manýry, nejde-li přímo o cílenou sabotáž šancí opozice na změnu politické situace. Ti lidé si neuvědomují, že nejprve je třeba repasovat hřiště pro politickou soutěž, aby si to pak mohli s konkurencí svobodně rozdávat podle pravidel. Ale nejde všechno udělat naráz!

Tato situace mi připomíná dobu před sto lety v Německu, kdy se levice nebyla schopna dohodnout na společném postupu proti vzmáhajícímu se nacismu, a dostali za to pak všichni příšerně přes držku!

Proto nikterak neskrývám, že budu volit politiky, kteří mají v programu posílení suverenity naší republiky. Zejména zavedením zákona, inspirovaného americkým FARA (1938), který by účinně

eliminoval finanční ovlivňování našeho politického života ze zahraničí, a uzákoněním referend o všech podstatných otázkách směřování státu, tedy včetně setrvání v EU a v NATO.

Vážený pane Schneidere, děkuji Vám za rozhovor a přeji mnoho zdaru ve všem, do čeho se pustíte!

A Vy, vážení čtenáři, máte jako vždy prostor v diskuzi pod tímto blogovým příspěvkem.