Čas jde od IT po AI a my s ním: Část první

Svět bez internetu a informačních technologií je pro mnoho současných lidí něčím nepochopitelným, ba nepředstavitelným. Stejně jako lidé z doby před tím...

Na základní škole jsem se samozřejmě s informačními technologiemi setkal, tak mladý zase nejsem.

Ve chvíli, kdy měl socialismus na kahánku, vypotil osmibitový počítač PMD 85, který spolu s černobílým monitorem Tesla a kazetovým magnetofonem téže značky tvořil použitelný celek zejména pro školní účely. Běžná audiokazeta, která byla tehdy nejrozšířenějším médiem pro reprodukci hudby, sloužila také jako paměťové médium, chcete-li, pak jako externí disk onoho počítače. Data počítač skrze magnetofon zapisoval jako pískání a brum v různých frekvencích. Pokud jste si doma spletli kazetu s těmito daty s kazetou s hudbou, pak jste tu krásu modulovaného audiosignálu slyšeli na vlastní uši. Ostatně, ne jen tehdy. Když měl počítač přečíst pomocí kazetového magnetofonu data z této kazety, musel mít magnetofon i vlastní reproduktor. Proč? Protože jste museli spustit přehrávání dat, to jest ono pískání a brumlání ve velmi krátkém intervalu od chvíle, kdy jste počítači zadali příkaz, aby ona data načetl. Museli jste slyšet, kdy to začalo a skončilo. Poté jste chvíli čekali, zda počítač data přečetl skutečně, a pokud ano, mohli jste pracovat. Pokud ne, opakovali jste to do zblbnutí. Velice záleželo na kvalitě a čistotě použité kazety a možná nejvíce na schopnosti magnetofonu dodržet přesnou rychlost přehrávání. Nebo záznamu – ano i data z počítače ven se předávala stejně. Pamatuji si, že po třech až osmnácti pokusech se „péemdéčko“ většinou smilovalo a data přečetlo, načetlo je do vlastní paměti, nebo načetlo alespoň tu jejich část, na kterou paměť stačila a spustilo program, který se na tom médiu nacházel. Kromě her se tehdy – nejen na školách – jednalo především o programy pro zpracování textu a statistiku či nějaké jiné obecné matematické úkoly, na které kalkulačka Tesla nestačila, protože samozřejmě nemohla pracovat s hromadnými daty a neměla jiný vstup, než klávesnici.

Ostatně, dvě kalkulačky leží vedle mého pracovního počítače dodnes a musím uznat, že o mnoho více, než ona Tesla nezvládnou, ale také po nich nic víc nepožaduji! Je neskutečné, jak se tento malý počítač s primitivními funkcemi stále drží a dělá svoji službu i v roce 2026. Na kalkulačku, nejlépe s tiskem na pruh papíru, dnes nedovede dopustit ani řada účetních.

Z let osmdesátých přejděme na léta devadesátá se všemi novotami, jako je platforma „PC“ s bezpočtem programů pro tyto počítače, které dokázaly mimořádně znásobit lidské úsilí. Programy typu „CAD“ /Computer-Aided design/ se tehdy ovládaly uživatelsky dost nepříjemně a zdlouhavě, ale odevzdaly vždy přesný výsledek grafický i obecně technický. Byly jedním z prvních placených programů už od šedesátých let minulého století a byly to programy velmi drahé. Na začátku určoval jejich vysokou cenu pouhý trh a schopnosti daného softwaru, brzy se však do jejich ceny začaly promítat i jedinečná data, velmi dlouhodobě a náročně shromažďovaná k tomu, aby technik nekreslil výkres od začátku, ale mohl například přizpůsobovat již v paměti existující věc aktuální potřebě.

Jsme tedy na začátku devadesátých let minulého století. Jak ale do té doby probíhala nepřímá komunikace mezi lidmi? Samozřejmě, že telefonicky. Socialismus, ač zděšený možným vpádem imperialistů, nebyl pro účely komunikace schopen pokrýt telefonickým připojením ani řadu důstojníků Československé lidové armády. Pro tyto účely byl tedy vyčleněn vojín na mopedu, aby rozkazy a další komunikaci obstaral.

Když se žák základní, střední, či vysoké školy chtěl setkat se svým kamarádem, spolužákem, klukem nebo holkou, šel pěšky a po době a vzdálenosti odpovídající danému městu či vsi rozechvělé prsty přiložil na zvonek toho domu. Měl-li štěstí, pak se kamarád či kamarádka nacházeli právě doma a rodiče dovolili, aby šel ven. Nedokončené úkoly buď školní, nebo jakékoli domácí samozřejmě po návratu musel udělat stůj co stůj. V případě tajného rande rozhodně stůj.

Běžní občané samozřejmě o vlastnictví telefonu, tedy „pevné linky“ usilovali, a pokud ji nezdědili či jinak nezískali po někom jiném, čekali i léta. Pevná linka měla tehdy čtyři, později pět čísel, která značila jak volací číslo, tak jakoukoli další identifikaci linky a jejího majitele. V domácnostech obšťastněných vlastnictvím telefonu měl většinou komunikaci na starost otec, matka, eventuálně děda či babička. Dětem bylo velmi často zakázáno telefon zvedat, byly však poučeny o tom, aby věděly, kdy telefon zvonil a kolikrát zvonil. „Tarif“ za vlastnictví a používání telefonu byl tehdy státem regulovaný a docela nízký, avšak na dálku se tehdy, zvláště telefonicky komunikovalo pouze v důležitých případech a při této komunikaci platila obecně vyšší etiketa, než při běžném společenském kontaktu.

„Tlachání“ po telefonu se samozřejmě také provozovalo, avšak většinou se omezovalo na sdělování informací obecných a bulvárních. Politiku nebo nějaká ožehavá společenská témata přes telefon neřešil nikdo, nebo pouze v kamuflované podobě. STB, tedy „Státní tajná bezpečnost“ mohla totiž odposlouchávat prakticky jakýkoli hovor.

Tato témata, stejně jako většina nenaléhavých témat třeba finančních se řešila při osobním kontaktu, přes telefon většinou ne. Výjimkou byly samozřejmě hovory s institucemi. Protože tehdejší telefony neměly žádný displej identifikující volajícího, musel být člověk, který telefon zvedne, připraven na rozhovor s naprosto kýmkoli. Ona identifikace volajícího a volaného tehdy probíhala výlučně skrze identifikaci sluchovou a rozpoznání charakteristických prvků vyjadřování osoby na druhé straně. Fungovalo to? Dnes si neumíme představit, když řeknu, že ano, na 99,9%. Obecná etiketa nepřipouštěla, aby se jedna osoba při telefonickém rozhovoru vydávala za osobu druhou. Pro STB a další složky mocenského systému to samozřejmě neplatilo.

Státní instituce a armáda pro komunikaci na vrcholové úrovni používaly telefonické spojení a dálnopis. Pro tyto účely byla vyčleněna nebo přímo zbudována samostatná infrastruktura. Pro druhou polovinu dvacátého století je charakteristické nahrazování živých operátorů dálnopisů počítačovými systémy se schopností hromadného zpracování dat. Na západ a později i východ od Železné opony se prvními provozovateli takových spojení staly vrcholné politické instituce států a také armáda, pro kterou byla často budována i další, samostatná a nezávislá komunikační infrastruktura.

A v této chvíli, kdy se socialismus lámal v kolenou a nikdo nevěděl, co mu přinese nastupující kapitalismus, je dobré zlomit také můj blogový příspěvek na dvě poloviny. Dobrá zpráva je ta, že první polovinu jste si přečetli. Špatnou zprávou je fakt, že druhá část ještě není ani napsána...

Zda mám v tomto pohledu do historie pokračovat, v tom mi můžete napovědět třeba v komentářích k článku.

Váš

Lukáš