Létání je pecka!

Když už se ten můj život ubírá cestami, které v poslední době nejsou „nič moč“, tak jsem si řekl, že by nebylo od věci zkusit i nějaké to „dobrodrůžo“. Jedničkou na pomyslném seznamu se bez dlouhého rozmýšlení stal let kluzákem.

Protože mám občas i světlé chvilky, kdy jsem poměrně soudný, promptně jsem vyloučil možnost létat jako pilot. Ale být v kluzáku spolucestujícím, to bych mohl zvládnout.

Pro uskutečnění svého snu stačilo udělat tak málo: sednout k PC a zjistit si kontakt na nějaké blízké letiště, vzít mobil a vytočit zjištěné telefonní číslo, dohodnout termín. Tím blízkým letištěm je jedno nejmenované poblíž Opavy. Neuvádím jeho umístění ani název, abych nebyl nařčen z nedovolené reklamy.

V úterý jsem volal, ve čtvrtek jsem se dozvěděl, že v sobotu dopoledne by byl volný termín. Okamžitě jsme se dohodli a já se začal usilovně těšit.

No těšit....spíše šlo o ty pověstné smíšené pocity. V pátek jsem už nemohl usnout a to díky směsici velké nedočkavosti a malých obav. Ono takové bezstarostné poletování ve větroni 500 a více metrů nad zemí by se taky mohlo zvrtnout, že jo. No ale přišlo ráno, venku bylo fakt hezky, tak jsem sedl do auta a vyrazil vstříc očekávanému zážitku.

Když jsem se blížil k cíli, nemohl jsem si nevšimnout, že na nebi se vznáší pár letadel – tedy větroň a motorový „tahoun“. Paráda, jsem tu správně!

Letištní plocha.

V letištní budově se vyřídily formality včetně platby a jeden z pilotů mě naložil do auta a odvezl na dlouhou, travnatou louku, což byla letištní plocha. Teda byla tam ještě i betonová plocha a jak jsem se dozvěděl, „za komančů“ tam mohly startovat a přistávat i „miginy“, neboť to letiště sloužilo jako záložní letiště pro Mošnov.

Na louce se už připravovalo „moje“ letadlo, což byl populární Blaník. Populární mj. proto, že jsem o něm slyšel i já, téměř absolutní laik, jehož znalosti letadel končí u letadélka Káněte. U letadla byl hlouček lidí, jeden z nich se představil jako můj pilot. Celkem bez dlouhých cirátů mi pomohl do padáku a usadit se do kokpitu. Tam jsem se ještě připnul do pásů a proběhlo krátké a stručné poučení. „Na to nesahejte, na to nešlapte. Té páčky si nevšímejte, kniplu se pro jistotu ani nedotýkejte. Kdybyste tahal za tuhle páčku, tak uletí kokpit. Na tu červenou sponu od padáku se raději ani nedívejte. Tenhle budík je rychloměr, tenhle výškoměr.“ Po památečním fotu se nade mnou zavřel kokpit a pilot dal do vysílačky pokyn našemu tahounovi ke startu.

Chvíle napětí před startem

Už startem začal úžasný, skvělý a neopakovatelný zážitek... naše letadlo se vzneslo jako první a letěli jsme snad dva tři metr nad zemí. Pak se vznesl i tahoun a začali jsme celkem rychle stoupat. Až se mi zatajil dech a trochu sevřelo srdce, když jsem se podíval dolů a najednou jsme byli tak vysoko... Pod námi se v krásném slunečném počasí rozprostírala Prajzká, maličké letišťátko vypadalo, jako by ho z Lega postavili moji kluci. Nádherný pohled na Lysou Horu na jedné straně, na Praděd na druhé straně, dokonce byla vidět i velká halda v Polsku u města Jastrzebie. Opava i Hlučín byly na dohled, a protože Opavu tak trošku znám, snadno jsem identifikoval Hlásku nebo kostel sv. Hedviky. Prostě – neuvěřitelné, nádherné, překrásné. Chybí mi slova, jak popsat ten pocit z toho úžasu. To vám najednou všecky starosti a peripetie a jánevímcovšchnoještě začnou připadat tak nicotné, tak marné a tak nedůležité. Vždyť všechny zůstaly tam dole a vy se nad nimi vysoko vznášíte a je vám tak úžasně...

Jedna nejmenovaná vesnice

A najednou bylo dvacet minut pryč a začali jsme klesat. Přistání bylo stylem „do peřin“. Můj pilot fakt uměl, očekával jsem nějaké to žuchnutí a kodrcání a přitom jsem zaslechl jen šustění trávy. A kdybych z toho všeho neměl oči navrch hlavy, tak bych si snad ani nevšiml, že už jsme na zemi.

Mám za sebou jeden z nejsilnějších zážitků v životě a jsem opravdu moc rád, že jsem se k němu odhodlal. Ačkoli se mne běžně chytá závrať už na třetí šprušli žebříku, tentokrát jsem si to ani neuvědomil, že jsem nějak moooc vysoko. Prostě – nebyl čas.

A ještě jednu věc: Všichni ti letci, se kterým jsem se tam setkal byli strašně fajn, ochotní, milí a vstřícní lidé. Moc jim děkuji.

Pozn.: Veškeré fotografie jsou ode mne.